* 9. září 1967, Gottwaldov, Československo
+ 20. prosinec 2011, Praha, Česká Republika
Česká spisovatelka.
Hana prožila harmonické dětství. V široce rozvětvené zlínské rodině Přikrylových se hodně četlo, provozovala se hudba, vedl se bohatý společenský život. Hanin otec byl významný zlínský architekt a dědeček byl grafik a malíř. Pro Hanu byl právě on ztělesněním velkých snů o vzdálených zemích. Po absolutoriu filozofické fakulty počátkem devadesátých let Hana využila svých znalostí z psychologie a angličtiny a pracovala pro velké domácí i mezinárodní společnosti jako personalistka. Měla ale stále potřebu vyrovnat se s příběhy, které se vázaly k její rodině a k městu, ve kterém vyrůstala. Zjistila, že jednou z možností, jak toho docílit, je o nich napsat. Brzy jí bylo jasné, že pokud chce psát poctivě, bude nutné své současné zaměstnání opustit a věnovat se jenom studiu materiálů a psaní. Hana toto rozhodnutí uskutečnila a vznikla rodinná sága Zvuk slunečních hodin. Některé postavy tohoto románu vzdáleně připomínají osudy jejích příbuzných z otcovy i z matčiny strany. Rozhodnutí plně se věnovat literatuře ale nezůstalo bez obětí. Jednou z nich byla ztráta pravidelného příjmu a druhou rozpad manželství. Dva roky strávené prací na prvním románu Haně zcela proměnily život. Když otevřela dveře a vyšla z pracovny, kde s hrdiny své knihy strávila část života, pochopila, že už nepatří do světa, ve kterém předtím žila. Co platilo dříve, nemělo už cenu. Život byl najednou jinde. Přestože ji její muž při psaní všemožně podporoval, jejich manželství se po vydání knihy rozpadlo. Hana mířila do vzdálených zemí. Odjela do Spojených států, kde si našla nové přátele a prožila další osudovou lásku. Setkala se s krásným mužem z bohaté newyorské rodiny, který ji miloval. Příští čtyři roky strávila více času s ním v New Yorku než v Praze. Ve chvíli, kdy začali přemýšlet o společném životě a založení rodiny, jejich vztah ztroskotal. Jejich rodinné zázemí bylo opravdu příliš rozdílné. Zklamání z nenaplněné lásky ji stále trápilo i po definitivním návratu do Prahy. Když na počátku roku 2008 onemocněla rakovinou prsu s metastázemi v plicích, měla 5procentní pravděpodobnost přežití. Sama hledala příčiny své nemoci v tom, že se nebyla schopna vyrovnat s křivdou rozpadlého vztahu a že nebyla schopna odpustit. Hanu vždy zajímaly osudy lidí v kritických životních situacích. Svůj literární jazyk přizpůsobovala tomu, co chtěla říct. Její dva romány jsou stylisticky zcela odlišné, jiný styl mají její povídky a zcela jinak psala pro divadlo. Tyto stylové proměny byly možné jen díky jejímu nesmírnému jazykovému bohatství. A podobně jako češtinou vládla i angličtinou. Uvažovala o tom, že další román napíše anglicky. Psala o zásadních věcech, které se týkají života a smrti. Zároveň však měla smysl pro humor a nadhled. Chápala psaní jako dobrodružství a neustále hledala nové způsoby vyprávění. Proto ji také zaujaly osudy imigrantů, kteří u nás procházeli uprchlickými tábory. Z rozhovorů s nimi vznikly její texty pro divadlo. Režisérka Jana Svobodová ji pozvala ke spolupráci na představení, které mělo neobvyklou formu. Pět osudů přistěhovalců se odehrávalo na pěti scénách zároveň. Hana spolupracovala se všemi tvůrci představení během celého procesu, od sběru materiálu přes zkoušení až po premiéru. Dovedla naslouchat a texty neustále v průběhu práce proměňovala, upravovala a doplňovala. Takový způsob práce bývá ve světě nazýván „postdramatické divadlo“. U nás je autorů, kteří jsou ochotni potlačit své autorské ego a pracovat podobným způsobem, stáje ještě málo. Jedním z posledních Haniných osudových rozhodnutí byl pokus vyrovnat se se zhoubnou nemocí s pomocí šamana v peruánském pralese. Pro její přátele, kteří ji znali jako racionálně uvažující ženu, byl její odlet s nebezpečnou nemocí do vzdáleného Peru těžko pochopitelným překvapením. Ona sama své uvažování vysvětlovala tím, že zmizet, zemřít v džungli se jí tehdy nezdálo jako špatná alternativa. Její cesta za šamanem a dále do Nevadské pouště nebyla cestou za záchranou. Chtěla hlavně poznat příčiny své nemoci a ty hledala především ve své duši.
Bez odvážného rozhodnutí podniknout tuto cestu by nenapsala svůj druhý román Nebe nemá dno. Není to jen román o boji s rakovinou. Někdo jej možná může číst jako mystický román, jiný naopak ocení Hanin humorný nadhled nad vlastním osudem. Vedle vlastní nemoci se v této knize vyrovnává také se smrtí svého otce. Pochybnosti o kauzalitě světa konzultuje s odborníkem na kvantovou fyziku a také vytváří vlastní teorie. Kniha je psána jakoby jedním dechem. Počátky vět i jména plynou textem jednolitě bez velkých písmen. Hana o sobě někdy mluví v první osobě, jindy jako o někom jménem Ama. V peruánském pralese prochází extatickou léčbou pod vedením šamana Enriqua. Po několika měsících z pralesa odjíždí bohatší o mystické zážitky, ale také o poznání, že šaman je jen obyčejný člověk, který není zdaleka dokonalý. Z Amazonie směřuje na sever. Skutečný sen o bájném indiánovi ji vede do Kalifornie, Oregonu a pak do Nevadské pouště. Projde očistným indiánským rituálem, ale zároveň se setkává s lidmi, kteří se modlí „s rukou na šrajtofli“. Po půl roce se vrací domů.
Málokdo ví, že Hana psala také básně. Jednu z nich, Odcházení, zhudebnil Michael Romanyshyn. Haně se líbilo, že tuto píseň kapela Allstar Refjúdží Band hraje ve veselém skočném rytmu. Mnoho lidí se domnívá, že mezi její další rozhodnutí patřilo i to, že se nebude léčit tradiční medicínou. Není to ale pravda. Hned po návratu z Amazonie a z Nevady se podrobila klasické léčbě, včetně operace a chemoterapie. Výsledky byly velmi nadějné, a dokonce se více než rok zdálo, že nad nemocí skutečně zvítězila. Pro Hanu nastalo nové období, byla fascinovaná životem, psala román, účastnila se práce na novém divadelním představení, chodila tančit tango. Také podnikla další dlouhou cestu, tentokrát do Jeruzaléma. Ve Svaté zemi zažívá paramnézii, pocit, že už tam kdysi byla. Poté se ale nemoc vrátila a následovalo deset měsíců velkého utrpení, ale ani v těch nejtěžších chvílích neztrácela humor. Velmi si cenila pomoci svých nejbližších, hlavně maminky, která se o ni celou dobu starala.
Dílo
*Zvuk slunečních hodin, 2001
*Srdce na udici, 2002
*Nebe nemá dno, 2010–
*Vzpomínky, co neuletí, 2014 – chystaná kniha
Povídky ve sbornících
*Pohádky z Moravy (2004) ISBN 80-239-3238-1, Nakladatelství: Krajská knihovna Františka Bartoše
*Antologie nové české literatury 1995-2004 (2004) ISBN 80-86603-22-9, Nakladatelství: Agite/Fra
*Schůzky s erotikou (2005)
*Ber, po čem toužíš (2006)
*Labyrint revue (17-18/2005)
*Ty, která píšeš (2008)
*Ženy vidí za roh (2009)
Divadelní hry
*Tanec přes plot (2008, spolu s Janou Svobodovou)
* Pakosti a drabanti (2010)
* Šašci, špioni a prezidenti (2010).
