Bergson, Henri

 

* 18. říjen 1859, Paříž, Francie

+ 4. leden 1941, Paříž, Francie

 

Francouzský filozof.

Pocházel z rodiny židovského hudebníka polského původu a Angličanky. Byl tradičně židovsky vychován, ale zejména pod vlivem Darwinovým se se svou vírou rozešel. Po studiích matematiky a filosofie působil jako učitel na středních školách (např. v Clermont-Ferrand), od roku 1898 přednášel na Écolenormalesupérieure a od roku 1900 na Collège de France. Zabýval se antickou filosofií, zejména Lucretiem a předsokratiky, později přednášel o novověké filosofii. Roku 1914 se stal členem Francouzské akademie. V mládí pobýval a přednášel v Anglii i v USA, blízce se spřátelil s W. Jamesem a jeho prostřednictvím významně ovlivnil americkou filosofii. Intenzivně se zabýval anglickou filosofií (Spencer, J. St. Mill, Darwin) a studoval také biologii. Jeho vlastní filosofie staví proti analytickému racionalismu intuici jako předpoklad pro poznání světa a lidské existence. Stal se tak odpůrcem mechanistického výkladu života a kritikem metody exaktních věd a kritizoval i Darwinovu evoluční teorii. Zabýval se rovněž otázkami lidského vědomí a vztahu lidské mysli k tělu. Bergson byl ve své době velmi populární a chodit na jeho přednášky se stalo dokonce společenskou módou. Ačkoliv nikdy nepsal jiné než filosofické texty, obdržel v roce 1927 Nobelovu cenu za literaturu „jako uznání za jeho bohaté a životodárné ideje a za skvělé umění, jímž byly prezentovány“. Stal se tak po Theodoru Mommsenovi a Rudolfu Euckenovi třetím nositelem této ceny, který nebyl spisovatelem krásné literatury, ale jiných spisů, které svou formou a pojetím mají literární hodnotu (jak to stojí v příslušných stanovách k Nobelově ceně). Ve 20. a 30. letech byl Bergson také veřejně a dokonce diplomaticky činný a prosazoval smíření mezi evropskými národy. Názorově se přikláněl ke křesťanství a uvažoval i o křtu. Když však kolaborační Pétainova vláda začala po obsazení Francie nacisty pronásledovat Židy, zřekl se roku 1940 veřejně všech svých vyznamenání a ze solidarity se pokřtít nedal; nicméně na jeho pohřbu mluvil kněz.

Dílo

Bergson chápal skutečnost jako jednotu života, dynamickou a neustále se vyvíjející, neboť je nesena životním elánem, který se stále snaží překonávat vzdorující sílu hmoty. Vývoj pojímal jako vznikání nového, které se rodí z tohoto zápasu života s hmotou a překonává sklon k setrvačnosti. Metodou filosofie je intuice (případně intuitivní introspekce), nikoli analýza. Významná je jeho teorie času jako trvání a paměti, velkou pozornost vyvolal svou teorií svobody, morálky a náboženství.
Ve svých filosofických a esejistických dílech osvědčil Bergson originální stylistické umění s bohatstvím metafory, obrazu a analogie. V pozoruhodné knize Smích zasáhl do teorie literatury a zaměřil se na komedii ve vztahu k estetice a k filosofii umění. Umění se mu na základě jeho teorie intuice jeví jako proces vzpomínání a snění, nikoliv jako napodobování a poznávání světa a přírody.
Bergsonova filosofie měla veliký, i když často nepřímý vliv a znaly ji dvě generace evropských i amerických myslitelů. Ve Spojených státech ovlivnila vývoj pragmatismu, ve Francii i v Německu vývoj fenomenologie, personalismu i existencialismu.
O úloze životního vzmachu mluví například v knize Dva zdroje morálky a náboženství. Říká, že příroda dala člověku instinktivní morální pravidla, dostačující pro život ve skupině. Objevily se ale „výjimečné duše“, které byly pozvednuty tvůrčí emocí, tvořivým vývojem. Společenský tlak a životní vzmach („vzmach lásky“) jako komplementární projevy života jsou pak pomocí těchto jedinců výjimečně schopny přetvářet společenskou formu.

Hlavní díla

*Essaisur les donnéesimmédiates de conscince (1889, Pojednání o bezprostředních danostech vědomí), disertační práce, česky jako Čas a svoboda.
*Matiére et mémoire (1896, Hmota a paměť),
*LeRire (1900, Smích), česky také jako Komika charakteru,
*Introduction á la métaphysique (1903, Úvod do metafyziky),
*Évolutioncréatice (1907, Vývoj tvořivý),
*Énergiespirituelle (1919, Duchovní energie),
*Réflexionssurletemps, l’espace et la vie (1920, Úvahy o čase, prostoru a životě),
*Durée et simultanéité (1922, Trvání a současnost),
*L’intuitionphilosophique (1927, Filosofická intuice),
*Les deuxsources de la morale et de la religion (1932, Dvojí pramen mravnosti a náboženství),
*La Pensée et leMouvement (1934, Myšlení a pohyb).