* 26. února 1898 Slavětín, Rakousko-Uhersko
+12. listopadu 1951, Praha
Český básník.
Obecnou školu navštěvoval ve Slavětíně. Do reálky začal chodit v Lounech (z té doby se datuje jeho celoživotní přátelství s K. Konrádem) a později přešel do Prahy. Zde také r. 1916 rukoval. R. 1917 složil válečnou maturitu. Válku prožil v Haliči a na balkánské frontě. Po návratu r. 1918 se léčil pro podezření z tuberkulozy. Proto také s J. Wolkerem odjel k moři (dalmatské středisko). Zde se zamiloval do pacientky, která později zemřela (to Biebla inspirovalo k napsání sbírky Zloděj z Bagdadu).
Roku 1921 se Biebl pokusil o studium na Lékařské fakultě. Ta však podobně jako studia na FF UK nedokončil.
Od r. 1921 se stal také členem brněnské Literární skupiny odkud r. 1924 přechází do Devětsilu. Dále se stal r. 1934 spoluzakladatelem pražské surrealistické skupiny. Proto také v Ranních novinách protestuje proti způsobu skupiny rozpuštění skupiny V. Nezvalem r. 1938. Velký význam pro literární vývoj Biebla měl pobyt v Tichomoří (1926-1927). Inspiraci můžeme najít např. ve sbírce S lodí jež přiváží čaj a kávu. Roku 1931 se oženil s Marií Bulovovou, která také psala verše, pohádky a překládala. Publikovala hlavně v 70. letech.
Za druhé světové války žil Biebl v Praze a na venkově (Louny, Slavětín, Běloves, Libíč). V této době Biebl spolupracoval s filmem. Po válce se stal ministrem informatiky a členem Filmové rady. S bolestivou pankreatidou se léčil v Karlových Varech. Tato nemoc společně s depresemi a rozčarováním z představitelů předválečné avantgardy v podstatě způsobuje Bieblovu sebevraždu na konci roku 1951 v Praze.
Biebl patřil k čelným představitelům avantgardní básnické větve generace 20. let. Prošel vývojem od proletářské poezie a poetismu přes surrealismus až k politicky exponované tvorbě po druhé světové válce. Osu jeho tvorby v těchto obdobích tvořily motivy sociální, milostné a avantgardní záliba v exotismu.
Dílo:
* Písně souchotináře – první cyklus básní (1919), který byl publikován v časopisech.
Proletářská poezie:
* Věrný hlas – o J. Wolkerovi
* Zlom
* Zloděj z Bagdádu – tato sbírka se začíná klonit k poetismu
Poetismus:
* Zlatými řetězy (1926), zde experimentoval s eufonickou stavbou verše. (básně Skála, Akord atd.)
* S lodí, jež dováží čaj a kávu – tato kniha vznikla jako ohlas na cestu, kterou uskutečnil polovině 20. let, na Cejlon, Sumatru, Jávu, Indonésii a do Alžíru. Toto platí mimo první (vzpomínkové) části, kde vzpomíná na mládí a na otce. V této sbírce z roku 1927 uplatňuje svou společenskou kritičnost v kombinací s okouzlením exotikou.
* Modré stíny
* Nebe, peklo, ráj
Surrealismus:
* Nový Ikaros (1929) – vícetematická sbírka. Používá zde ztvárnění asociativní metodou. Svůj život bere jako „pohled do tmy a prázdna“. Zobrazuje marnost, nicotu a „pád do věčnosti“. Tato sbírka je vrcholem jeho meziválečné tvorby. Znovu se zde objevují vzpomínky na jeho cestu dětství a mládí.
* Zrcadlo noci – vydáno těsně před druhou světovou válkou 1939.
Poválečné sbírky (během druhé světové války nevydával):
* Bez obav – (1951) jeho poslední sbírka, obsahuje básně z let 1940–1950.
* Cesta k lidem
Politická sbírka:
* Bez obav
Próza: Jeho próza byla zcela pod vlivem poetismu a neměla velký význam.
* Plancius – toto dílo je velmi protikolonialisticky zaměřeno, jedná se o cestopisnou prózu. Rozvíjí zde motiv (který můžeme považovat za základní), hledání slova děkuji v učebnici malajštiny.
* Cesta na Jávu – vydáno posmrtně v r. 1958.