Boccaccio, Giovanni

 

* 16. červenec 1313, Toskánsko,zřejmě Certaldo, Itálie

+ 21. prosinec 1375, Certaldo, Itálie

 

Italský renesanční básník a novelista.

Byl nemanželský syn. Již v mládí byl otcem poslán do Neapole za obchodem. Díky svému uměleckému nadání se ocitl na dvoře neapolského krále Roberta I. z Anjou, jehož sídlo bylo centrem raného humanismu a renesance. Příslušnost k domu Bardiů, financujících anjouovskou dynastii, mu zaručovala přístup ke dvoru, kde prožil nešťastnou lásku k hraběnce Marii d’Aquino (královnina nemanželská dcera Marie Aquinská), která pod jménem Fiammetta má v jeho díle podobnou funkci jako Dantova Beatrice nebo Petrarkova Laura. Následovaly diplomatické mise v Avignonu a Římě. Studoval práva. Roku 1344 napsal básnické dílo Fiesolské nymfy (původním názvem Ninfale Fiesolano), do češtiny přebásněno roku 1984 J. Hiršalem, které bylo napsané v oktávách a proslavilo se jako první pastýřský epos v italské literatuře. Známý cyklus Dekameron je považován za vrcholné Boccacciovo dílo. Vznikl mezi roky 1348 až 1353. Jedná se o soubor sta novel převážně s erotickým zaměřením. Příběhy jsou ve stejném poměru rozděleny do deseti dní (deka = deset, hemerá = den); odtud také název cyklu) a vypráví je deset mladých lidí (7 žen a 3 muži), kteří utekli z města na venkov, aby se zachránili před morem, který vypukl ve Florencii roku 1348. Církev dílo odsoudila. Po úpadku Bardiů a po otcově smrti se vrátil do Florencie. Slavný básník zemřel ve věku 62 let.

Dílo

Vrcholem jeho tvorby je Dekameron (1348-53), cyklus stovky novel rozdělených po deseti na deset dní. Vypráví si je společnost tří mladíků a sedmi dívek, kteří utekli z Florencie na venkov v době moru v roce 1348. Tato rámcová povídka spojuje novely v organický celek, komponovaný podle vzoru Božské komedie s didaktickým záměrem ukázat na hierarchicky seřazených příkladech neřestí a ctností cestu k šťastnému životu, na rozdíl od Danta však pozemskému; proto bývá Dekameron nazýván lidskou komedií. Boccaccio chtěl dokázat, že italský jazyk je vhodný stejně jako latina pro všechny žánry „vysoké“ literatury, např. v prozaickém románu Filocolo (1336), eposu o 18 zpěvech v Caccia di Diana (Dianin lov), v eposu Filostrato (1338) a Teseida (1340-41). Pravděpodobně po Dekameronu vznikla satirická povídka Koš aneb Bludiště lásky. Setkání s Petrarkou 1350 přivedlo Boccaccia k zájmu o humanismus. Život Dantův je prvním životopisem tohoto největšího italského básníka. Ve stáří ho představy posmrtné odplaty přiměly k zavržení vlastních děl; od úmyslu spálit je ho odvrátil Petrarca, byť sám (v dopise 1373) považoval Dekameron pouze za „mladistvou knihu, napsanou v próze a určenou pro lid“. Boccacciova próza je považována za závazný vzor literárního jazyka v Evropě; Dekameron podstatně ovlivnil vývoj evropské novely a dodnes je zdrojem inspirace pro všechna umění.

*Dekameron – cyklus 100 novel (1348 – 1353)
*Fiesolské nymfy – Ninfale Fiesolano
*Milostná vidina
*Elegie o paní Fiamettě – Elegia di madonna Fiammetta (1342)
*Život Dantův (1358 – 1363)
*O příbězích slavných mužů – latinsky (1355 – 1374)