Boileau, Nicolas

posted in: Výročí | 0

 

* 1. listopad 1636, Paříž, Francie

+ 13. březen 1711, Paříž, Francie

 

Francouzský literární teoretik a básník.

Studoval teologii a práva, ale po smrti svého otce, dosáhnuv jisté samostatnosti, zřekl se právnické dráhy a věnoval se literatuře. Nicolas se těšil přízni Ludvíka XIV., který ho roku 1677 jmenoval vedle jeho přítele J. Racina svým historiografem, což ho finančně zabezpečilo, a chránil proti osobním nepřátelům, jež si Nicolas svými satirami nadělal. Jak se ukázalo, Nicolasovo nadání bylo v tom, že byl básník realista, který reprodukoval, co viděl.

Dílo

Kromě teoretických spisů psal i epištoly, kde vyjadřuje mj. názor, že je dobré mít nějakého nepřítele, který nás kritizuje a tím nás motivuje k lepším výsledkům. Poté psal ještě satiry na rozmařilý život v Paříži.
Pracoval těžce a pomalu, se svědomitou pílí, kterou povýšil na jeden z příkazů svého Umění básnického. Chvíle šťastné a pohotové vervy znal tenkrát, když mohl reagovat posměchem na to, co nacházel pošetilého v literatuře. Jeho vlastní múzou byla nenávist k „hloupé knize“, literární satira. Byla mu současně formou literární kritiky. Vybízen, aby navrhl kladnou fólii své záporné kritiky, sestavil Nicolas z humanistických poetik svůj básnický zákoník, Umění básnické. Také tato báseň je prostoupena polemickými výpady proti odpůrcům známým již ze satir. Potírá je jménem program. zásad, které rozvíjí jako přímý opak jejich praxe, opíraje se zároveň o vynikající zjevy současné literatury. Nicolas míří přes hlavy svých protivníků na to, co se v zrcadle estetiky francouzského klasicismu musí jevit jako typické literární choroby.
Nicolas měl v době „klasicismu“ ohlas i v jiných evropských zemích. Působil opožděně také u nás. Jungmann se ho dovolává ve Slovesnosti a jeho Umění básnické přeložil člen první novočeské básnické školy B. Tablic.