* 30. červenec 1818, Thornton u Bradfordu, Anglie
+ 19. prosinec 1848, Haworth, Anglie
Britská spisovatelka.
Narodila se jako čtvrté dítě. Když bylo Emily šest let, rodina přesídlila na faru v Haworthu, kde její otec začal působit jako vikář. Matka velmi mladá zemřela a její místo v rodině zaujala tetička. Silně věřící teta dívky vedla k tomu, aby se staly řádnými křesťankami a vzornými ženami. Děti nevyrůstaly v láskyplném prostředí, jakékoliv projevy náklonnosti ze strany tety a otce jim byly cizí. V době, kdy bylo nejstarší dceři deset let, se otec rozhodl, že dětem dopřeje vzdělání. Vybral penzionát v Yorkshiru, určený pro nemajetné pastorské dcery. Postupně do něj byly odvedeny všechny děti kromě nejmladší Anne a Patricka. V internátní škole panoval velmi tvrdý režim. Mary a Elizabeth zde zemřely na tuberkulózu a domů se tak vrátily pouze Emily s Charlotte. Utrpení, které sestry v penzionátu prožívaly, Charlotte později vylíčila ve svém románu Jana Eyrová. Poté žila, stejně jako její sestry, střídavě doma nebo v laciných internátech. Roku 1842 začala pracovat jako vychovatelka v Miss Patchett’s Ladies Academy (ústav pro vzdělávání mladých dam) v Law Hill Hall, nedaleko Halifaxu. Téhož roku odcestovala Emily do Bruselu, kde se učila v penzionátní škole manželů Hegerových. Po smrti tety Branwellové zdědily dívky malé dědictví, které použily k založení vlastní školy. Realizace tohoto plánu však nedopadla podle představ, škola neměla jediného žáka. Roku 1846 vydaly sestry společné dílo, sbírku básní. Na její žádost si zvolily pseudonymy skrývající jejich pohlaví. Emily si nepřála zveřejnit své jméno, aby se vyhnula předsudkům, které by v polovině 19. století ženské autorky vyvolaly. V pseudonymech zachovaly jen své iniciály – Ellis (Emily), Acton (Anne) a Currer (Charlotte) Bellovi. Básně se však nesetkaly s úspěchem, a proto se sestry rozhodly pro odlišný žánr. Tak vznikla románová díla Na Větrné hůrce (Emily Brontëová), Agnés Grey (Anne Brontëová) a Profesor (Charlotte Brontëová). Celý život měly sestry zdraví oslabené pobytem ve škole i drsným podnebím doma. Emily zemřela krátce po smrti svého bratra, když nastydla na jeho pohřbu. Dva roky po její smrti vydala sestra Charlotte knihu Na Větrné hůrce znovu jako samostatný román pod jejím skutečným jménem. Teprve v této době bylo její dílo objeveno a doceněno. Román Na Větrné hůrce kritikové začali srovnávat s takovými díly, jakými jsou Ztracený ráj nebo Cesta poutníka. Ona sama je oslavována jako „geniální“, „nesrovnatelná“, či „nadlidská“ a básně i romány sester Brontëových se řadí k nejcitovějším dílům, které v anglické literatuře za tzv. viktoriánské éry vznikly.
Dílo
Svůj jediný román Na Větrné hůrce vydala Emily roku 1847. Inspirací jí byly oblíbené „moors“ (vřesoviště), které doma často ráda sledovala. Na Větrné hůrce vydala pod pseudonymem jako dva svazky trojdílného souboru (třetí svazek byla Agnés Grey od sestry Anne). Inovativní struktura díla však ve své době vyvolala smíšené reakce.
Novátorství díla
Její kniha nebyla ve své době čtenářstvem přijata kladně. Až moderní odborníci/ce ocenili/y literární význam tohoto originálního díla. Tvořila sice v době romantismu, ovšem nejrozporuplnější postavu románu, Heathcliffa, neidealizovala a neromantizovala. Vykreslovala jej současně jako člověka, který dokázal být stejně tak citlivý, milující a zranitelný jako krutý, vypočítavý a mstivý. Heathcliff po celou dobu zůstává nahlížen jako rozervaná osoba. Ani na konci knihy nedojde k opětovnému odhalení citlivého nitra postavy a k ospravedlnění jeho negativního chování tak, jako tomu u klasických romantických děl bývá.
Druhým velmi výrazným jedinečným rysem románu jsou netradiční charaktery hlavních postav a jejich ztvárnění. Emily Brontë ve svém románu porušuje klasický pohled na ženství a mužství. Její postavy nemají stereotypně přiděleny vlastnosti podle svého pohlaví a překračují tak hranice (nejenom) tehdejších představ o genderové struktuře společnosti.
Celkově hlavní ženské hrdinky románu, Kateřina a její dcera Katka, představují postavy mnohem vzdělanější a na vyšší společenské úrovni než jejich mužští partneři. Ženy (a také příslušníci/ice nižších vrstev) navíc představují postavy morálně i fyzicky zdatnější oproti jejich mužským a majetným protějškům. Pro dobu 19. století byl revoluční i fakt, že celý příběh vypráví žena a navíc služebná Nelly Dean.
Básně
*Básně Currera, Ellise a Actona Bella (Poems by Currer, Ellis and Acton Bel, 1846), společná sbírka básní sester Brontëových vydaná pod pseudonymem.
