Čep, Jan

 

* 31. prosinec 1902, Myslechovice u Litovle, Rakousko-Uhersko

+ 25. leden 1974, Paříž, Francie

 

Český spisovatel, esejista a překladatel.

V letech 1922–1926 studoval na FF UK češtinu, francouzštinu a angličtinu, studia však nedokončil. Stal se spisovatelem a překladatelem z povolání, pracoval také jako nakladatelský lektor a publikoval v řadě časopisů a revuí (Akord, Cesta, Host, Listy pro umění a kritiku, Na hlubinu, Řád aj.). Osobně znal spisovatele, jako byli František Halas nebo Egon Hostovský. Blízké přátelství jej pojilo mj. s Janem Zahradníčkem či Bedřichem Fučíkem. Dne 26. února 1948 byl vyloučen ze Syndikátu českých spisovatelů a v srpnu 1948 emigroval přes Aš do Francie (Paříž), kde i zemřel a byl pochován. Domů se již nikdy nevrátil. V letech 1951 – 1954 žil v Mnichově, kde působil v rádiu Svobodná Evropa, po roce 1954 se vrátil do Paříže, pro Svobodnou Evropu pracoval dále jako zpravodaj. Mimo svoji vlast se necítil šťastný, protože k ní měl velmi silný vztah. Několikrát vážně přemýšlel o tom, že se stane knězem, ale nakonec se roku 1954 oženil. Stal se kmotrem hudebníka Petra Skoumala. Roku 1965 prodělal mozkovou mrtvici, což mu znemožnilo další veřejnou činnost.

Dílo

Jako prozaik se prosadil zejména povídkami. Byl F. X. Šaldou hodnocen jako výborný povídkář „jitřního zraku“, čímž mínil pohled zacílený k podstatě věcí, k neviditelné skutečnosti, zároveň ale (zdánlivě naivně) dětský (dítě je podstatným a častým Čepovým hrdinou). Jan Čep nepatří mezi ruralisty, neboť základním akcentem jeho próz není pro tento proud typické vyvyšování venkovského prostředí nad městské a řád jako ideová maxima, nýbrž existenciální napětí v duších jeho hrdinů. Nelze ho však zařadit ani mezi autory psychologických próz, protože hlavním dějištěm povídek je duchovní, nikoli jen duševní, svět jeho postav.

*Dvojí domov (1926), povídky
*Vigilie (1928), povídky
*Cesta na jitřní
*Zeměžluč (1931), jedná se o spojení dvou knih (Dvojí domov a Vigilie). Hrdinové zde překonávají těžký osud návratem k rodovým tradicím a náboženskou vírou.
*Letnice (1932)
*Děravý plášť (1934)
*Hranice stínu (1935). Hrdina Čepova jediného románu, učitel Randa, se po milostném zklamání a existenční prohře vrací do rodného kraje, svěřuje se svému dědečkovi a ve vesnickém prostředí a víře mizí jeho deprese a nachází smysl svého života.
*Modrá a zlatá (1938), opět se zde objevuje návrat do rodného kraje
*Tvář pod pavučinou (1941), vrací se ke svému oblíbenému tématu (návrat) a ještě přidává nostalgii a tragický pocit ze smrti
*Lístky z alba (1944)
*Polní tráva (1946)

V emigraci

*Rozptýlené paprsky (1946)
*Cikáni, francouzsky psané povídky
*Malé řeči sváteční, eseje
*O lidský svět (1953), rozhlasové úvahy
*Samomluvy a rozhovory (1959)
*Zápisky Jiljího Klena (1963), próza
*Poutník na zemi (1965), eseje
*Sestra úzkost (1975, posmrtně v Římě) – autobiografické eseje (vzpomínková kniha)