Od prvního momentu, kdy jsem zachytil zprávu, že islámisti vyvraždili redakci týdeníku Charlie Hebdo, hltám informace o tom, jak se věci vyvíjejí.
Nejsem zarputilý xenofob ani zatvrzelý antiislámista, nehážu Araby a muslimy do jednoho pytle, který bych nejraději na pár delších minut ponořil do řeky, ale krev ve mně pěnila a pění a přeji těm třem bastardům to nejhorší.
Chytili je, nechytili je, už je mají, je tam střelba? Zabili je? Honím internet a čtu rozporuplné informace.
…Syn Petr přišel ze školy, jako by se nechumelilo (nechumelí) a na můj dotaz, zda to ví, prohodil, že něco zaslechl. Jeho klid mě docela rozčílil. Jindy sedí u netu, probírá pavučinu informací ve všech koutech a nejednou je tak netečný?
„Cožpak nevíš, co udělali ti arabáci v Paříži?“
„Tati, jakýpak arabáci, byli to tři zločinci,“ klidně odvětí.
„Tak tři? A ten zbytek je snad svatej?“
„Není, ale nemůžeš je házet do jednoho pytle.“
Jako by mi četl předcházející myšlenky. Když jsem uvažoval o přidrženém pytli pod hladinou. To jsem mu neřekl a malinko jsem couvnul: „Kdo tady něco podobného tvrdil?“
Odpovědí mi byl delší pohled modrých očí mého syna. Neřekl nic. Ovšem jako by zařval a vychrlil na mě všechny minulé názory na radikální islámisty.
Stočil tu svou mlčící výčitku k monitoru a cosi četl. „Tak už je chytli?“, ptám se, naivně a smířlivě, mysleje si, že čte právě tyhle zprávy.
„Nevím, podívám se ti na Wikipedii,“ klidně odpověděl, aniž by na mě pohlédl. Věděl jsem, že rozhovor touhle ironií ukončil.
Rozhled, rozdíl myšlení a přístup k životu této generace mi dal zase výchovný políček.
Šel jsem honění vrahů sledovat na svůj tablet, aniž bych chtěl Petrovi cokoliv vytknout.
Má pravdu…, ve všem.
