* 20. září 1878, Tasov, Rakousko-Uhersko
+ 10. únor 1961, Třebíč, Československo
Český básník, prozaik, esejista a český kněz.
Vystudoval gymnázium v Třebíči a po absolvování bohosloveckého semináře v Brně roku 1902 byl vysvěcen na kněze. Jeho kněžská dráha byla velmi krátká. Jako kněz začal působit v Kučerově u Vyškova. Na jeho tvorbu mělo velký vliv přátelství s Otokarem Březinou a spojení s Katolickou modernou, s jejímiž představiteli se seznámil již v semináři. První knihu nazvanou Slovo k Otčenáši Františka Bílka věnoval Deml památce Františka Sušila. Knihu vydala revue Nový život roku 1904 a prolog doplnil právě Otokar Březina. Téhož roku byl umístěn jako kaplan do Babic u Staré Říše. Od roku 1905 přestal přispívat do Nového života, obrátil se kriticky jak proti Katolické moderně, tak proti klerikalismu, což vzbudilo nelibost mnoha církevních představitelů. Začal vydávat souborné dílo grafika Františka Bílka, což ho značně finančně vyčerpalo. Mezi lety 1905 až 1911 redigoval ve Staré Říši edici Studium. V roce 1906 se seznámil s Jaroslavem Durychem. Jeho spor s církevními autoritami se stupňoval kvůli pomalému zavádění Dekretu papeže Pia X. o každodenním svatém přijímání. Nakonec požádal o dočasné zbavení kněžských povinností ze zdravotních důvodů, žádosti vyhověl biskup Pavel Huyn roku 1907 a Deml odešel z církevní správy.
Po uvolnění z kněžských povinností žil ve Staré Říši. V roce 1907 vydal soubor svých kázání Homilie, a básnickou prvotinu Notantur lumina. Bylo pro něj těžké získat povolení k vydávání svých knih a v roce 1908 se objevily spory s dosavadním přítelem Josefem Florianem.
Dostal nakrátko místo a působil jako kaplan v Bystrci, od konzistoře dostal ale zákaz psaní a překládání. Kvůli přetrvávajícím sporům byla ale biskupem ustavena církevní vyšetřovací komise. Deml odjel do Vídně a po návratu byl zbaven kněžských pravomocí na dobu neurčitou a ocitl se tak bez finančních prostředků. Právo vykonávat kněžské funkce získal zpět v roce 1910. Roku 1912 vydal hned několik knih, seznámil se také s grafikem Josefem Váchalem, s jehož ilustracemi vydal Hrad smrti, a z církevního nařízení se musel přestěhovat do Prahy.
V roce 1913 vydal dílo Moji přátelé, v témže roce pobýval u rodiny Wiesenbergových. Žena továrníka Wiesenberga, Eliška Wiesenbergerová byla totiž Demlovou mecenáškou. Pobyt ale skončil skandálem, Deml byl nedopatřením obviněn ze svůdnictví a cizoložství a jako důsledek mu bylo zakázáno vykonávat kněžské funkce jak v Praze, tak i v Brně.
Mezi lety 1921 až 1928 byl členem Sokola a napsal několik děl na jeho oslavu, roku 1924 byl odsouzen pro urážku na cti za proslov proti Orlům.
29. ledna 1932 zemřela Demlova mecenáška, dobrá přítelkyně a vydavatelka Pavla Kytlicová. Deml jí následně věnoval několik děl. Podporu se snažil hledat u hraběcí rodiny Sweerts-Sporckové z Kuksu, ale nenašel ji. Navíc trpěl špatným zdravotním stavem. Souhra nepříznivých událostí se projevovala i v jeho díle z té doby. Roku 1934 vyšlo jedno z jeho nejznámějších děl, román Zapomenuté světlo. Ten byl i přes cenzuru terčem kritiky a sklidil pobouřené reakce. Rok nato si začal dopisovat se studentkou Marií Rosou Junovou, která se později stala jeho novou vydavatelkou až do roku 1948.
Po roce 1948 jeho díla téměř nevycházela, přesto mu byl nabídnut důchod, který ale odmítl.
V lednu 1961 byl hospitalizován v třebíčské nemocnici, po krátkém propuštění ale musel být hospitalizován znovu 7. února. Zemřel v třebíčské nemocnici 10. února 1961.
Dílo
*Notantur lumina (1907) – básnická sbírka ovlivněná O. Březinou. Ve 2. vydání vyšla pod názvem *První světla (1917)
*Hrad smrti (1912) – básnická próza, popisuje zde pocity úzkosti a ohrožení smrtí
*Moji přátelé (1913) – lyrická básnická sbírka, oslovuje zde květiny, nahlíží na ně jako na osoby
*Tanec smrti (1914) – popisuje zde pocity úzkosti a ohrožení smrtí
*Šlépěje (1917–1941) – jedná se o cyklus mnoha sborníčků, ve kterých vydal většinu své prózy. Obsahují především autorovy deníky, polemiky, aforismy, úvahy
*Kořeny naší řeči (1920) – nepublikovaný text z pozůstalosti
*Kronika městečka Tasova (1929)
*Mé svědectví o Otokaru Březinovi (1931)
*Pozdrav z Tasova (1932)
*Zapomenuté světlo (1934) – nejznámější Demlova próza
*Solitudo (1934) – německy
*Štědrý den (1934)
*Píseň vojína šílence (1935) – německy
*Rodný kraj (1936)
*Verše české 1907 – 1938 (1938) – jedná se o výbor veršů ze Šlépějí
*Pupava (1939)
*Ustrnulými nebesy (1946)
*Stařec před jeslemi (1955)
*Triptych (1960)
*Ledové květy (1966) – vydáno posmrtně