* 11. listopadu 1821
+ 9. února 1881
Ruský spisovatel a filosof
Dílo
* Chudí lidé, 1846, román v dopisech, touto prvotinou navázal na tradici gogolovského realismu, ale svůj zájem už zde soustřeďoval především do nitra postav, snažil se vyložit jejich vnitřní svět a také proces deformace, jemuž lidé podléhají v střetu s krutým okolím.
* Bílé noci, 1848, lyrická povídka, vymyká se jeho další tvorbě. O dívce, která každý večer čeká na svého milého u břehu řeky. Nesmělý mladík jí začne dělat společnost a po čase se do ní zamiluje, ale dívka chce, aby zůstali přáteli. Přesto jí vyzná lásku, dívka se rozhoduje, zda přijmout jeho lásku, ale právě tehdy se vrátí její milý a ona jde bez váhání za ním.
* Dvojník, 1846, novela, první z hlubinných analýz rozdvojené psychiky člověka
* Zápisky z mrtvého domu, 1861, autobiografický román, svědectví o pobytu v omské káznici a o lidech, jež tam poznal. Zabýval se otázkou, proč se člověk stane zločincem a zda má vůbec následovat trest. Podle motivů tohoto románu později složil operu Z Mrtvého domu Leoš Janáček.
* Zápisky z podzemí, 1864, publicistická novela, v níž autor vyslovil svou koncepci člověka, s nímž nelze proti jeho vůli manipulovat, i kdyby to mělo být k jeho prospěchu a ve jménu pokroku.
* Zločin a trest, 1866, hlavním hrdinou je chudý petrohradský student Rodion Romanovič Raskolnikov, který se cítí být výjimečný. Má svou vlastní teorii o tom, že život některých lidí je bezcenný a že tudíž není hříchem jim ho vzít. Jde k lichvářce a zabije ji, jenže za lichvářkou přijde její sestra, která vše viděla, a tak je zabije obě (sekerou). Po činu uteče, po čase se dostane do rodiny alkoholika Marmeladova. Zde pracuje (jako prostitutka) pouze jeho dcera Soňa. Raskolnikov se do Soni zamiluje a svěří se jí s vraždou. Soňa ho přesvědčí, aby se šel přiznat, za svůj čin je odsouzen na 8 let na Sibiř, kam ho Soňa doprovází.
* Idiot, 1868, hlavní hrdina kníže Lev Nikolajevič Myškin, nedoléčený epileptik, se po dlouhé době léčení vrací do Petrohradu, do ruské společnosti, v níž je zprvu kvůli své nemoci označován za „idiota“, ale svým chováním velmi rychle dovede předsudky ostatních změnit, a většinou dokonce zcela vyvrátit. Svou lidskostí, nesobeckou ušlechtilostí a zdánlivě až naivní dobrotivostí dokonce nad ostatní ruskou společností výrazně vyniká.
Dostojevskij se stvořením knížete Myškina pokusil o téměř nadlidský úkol. Jako více soudobých autorů se snažil o vytvoření veskrze kladného hrdiny, o ztělesnění dobra v jediném člověku, zobrazení naprosté mravní čistoty a bezúhonnosti. Chtěl stvořit hrdinu, podobného svou „dobráckou“ povahou nejspíše Cervantesovu Donu Quijotovi, nebo dokonce až samotnému Kristu. Zobrazit „krásu, která nezná svou cenu“.
Tento úkol zvládl Dostojevskij s obdivuhodnou virtuozitou sobě vlastní. V románu Idiot je už od prvopočátku stavěna Myškinova povaha do ostrého kontrastu s tehdejší ruskou společností. Ta je v důsledku toho vystavena výrazné kritice. V Rusku v 19. století ve společnosti neexistovala střední vrstva, lidé se dali (téměř) striktně rozdělit na smetánku a „absolutní chudinu“. Kníže Myškin se dostává právě mezi nejvyšší společenské vrstvy (ostatně sám je knížetem, třebaže zchudlým a psychicky nemocným). S neuvěřitelnou lehkostí, hraničící až se samozřejmostí dokáže přesvědčit své okolí o prosté čistotě svého charakteru (aniž by si to díky své skromnosti příliš uvědomoval). Tak si postupně získává sympatie a úctu mnoha lidí ze svého okolí, až se sám nakonec stává jedním článkem oné „vznešené společnosti“.
Pro své okolí se stane téměř nepostradatelným a nakonec je společností „pohlcen“. Jeho psychický stav se ovšem neustále zhoršuje a jako poslední rána osudu přichází vražda Nastasji Filippovny, nadpozemsky krásné, okouzlující, ale zároveň neobyčejně vnitřně sebetrýzněné a velice silné ženy, se kterou se měl oženit. (Je částí společnosti dokonce pokládána za nihilistku.) Tato událost zapřičiní jeho návrat do jeho dávného stavu, epilepsii, blízké idiotství. Kníže odjíždí zpět do Švýcarska na léčení a ačkoli vrah neujde trestu, můžeme mluvit o snad nejtragičtějším vyvrcholení příběhu, jaké mohlo nastat. Krása, zprvu tak silná a vítaná, je společností zničena, rozervána na kusy a nenávratně ztracena. Krása, jež (podle slov autora) měla „spasit svět“ je naopak světem zničena, potupena, zhanobena a zapomenuta.
O Idiotovi bychom mohli s klidným svědomím mluvit jako o kritickém realismu. Se stejnou dávkou jistoty ovšem můžeme říci, že velké množství různých prvků knihy náleží romantickému stylu, naturalismu a dalším literárním směrům 19. století, které Dostojevskij tak umně sjednocuje ve spletitém ději svého románu.
* Běsi, někdy též Běsové – 1871-72; Hlavní myšlenka tohoto díla je vyjevena v soudobém Rusku, které hlavnímu hrdinovi Štěpánu Trofimovičovi přijde nemocné, plné neduhů a morových ran, plné běsů a běsíců, co se v jeho milém Rusku nashromáždilo.
* Výrostek, 1875, román, vykresluje morální rozpor chlapce, který poznává, že základem společenské skutečnosti jsou peníze a kariéra, touží vlastnít milion, aby si ho nikdo netroufl urážet.
* Bratři Karamazovi, 1879-80, vrcholné dílo, román, otec Fjodor Pavlovič Karamazov je opilec a myslí si, že může nad svými syny (Dmitrij, Ivan, Aljoša, nemanželský Smerďakov) vládnout, jak se mu zachce. Starší syn Dmitrij je kopií otce, Ivan je nadaný, racionálně uvažující, nejmladší Aljoša hledá víru, byl nejbližší Dostojevskému. Nemanželský syn Smerďakov, kterého starý Karamazov nepřijal za svého, se cítí být odstrčený, proto ho zabije, ale z vraždy je obviněn Dmitrij, byl poslán na Sibiř, kde však brzy umírá. Smerďakov pocítí výčitky svědomí a spáchá sebevraždu. Román má ale také mnoho vedlejších dějových linií, např. lásky Dmitrije, který se rozhoduje mezi počestnou Kateřinou a necudnou Agrafenou, na niž má zálusk i jeho otec Fjodor.
* Deník spisovatele, 1873, 1876-77, 1880-81, rozsáhlý komentář doby a jejích problémů.
Překládal Balzaca, jeho překlady nejsou považovány za příliš kvalitní.