Gorkij, Maxim

posted in: Výročí | 0

 

* 28. březen 1868, Nižnij Novgorod, Rusko

+ 18. červen 1936, Astrachan, Sovětský svaz

 

Ruský spisovatel, dramatik, básník a revolucionář.

Narodil se v rodině truhláře Maxima Savatjeviča Peškova, který byl synem důstojníka a zemřel na choleru v Astrachaně. Gorkého matka ho vinila ze zapříčinění otcovy smrti, proto byl vychováván u despotického děda Kaširina. V roce 1879 osiřel úplně. Od té doby se musel živit samostatně, střídal různá zaměstnání – byl poslíčkem v obchodě, umývačem nádobí na volžském parníku, učedníkem v dílně malíře ikon, pracoval jako nakladač v přístavu, jako pekařský dělník a pod. Od patnácti let (1883) se toulal po Rusku a vzdělával se jako samouk, v této době se aktivně zapojil do revolučního hnutí. Roku 1884 se neúspěšně pokoušel o přijetí na univerzitu v Kazani. Od podzimu 1885 do jara 1887 pracoval v Kazani v pekárně V. S. Semjonova. V roce 1887 se pokusil o sebevraždu v Kazani, tento pokus o sebevraždu později popsal v autobiografické povídce Případ z Makarova života. Roku 1888 pracoval u kaspických rybářů a poté pracoval jako železniční hlídač. V roce 1889 jel přes Tambov a Moskvu do svého rodiště k vojenskému odvodu, ale ze zdravotních důvodů byl vojenské služby zproštěn. Poté byl zatčen pro styky s revolučními narodniky a po propuštění byl dán pod stálý policejní dozor, který skončil až roku 1902. Na jaře roku 1891 se opět vydal na cestu po Rusku, procestoval celé jižní Rusko, donské stepi, Ukrajinu, Besarábii, Krym a přes Kavkaz došel do Tbilisi, kde se na necelý rok usadil. Zde pracoval v železničních dílnách a v září 1892 v tbiliském listě Kavkaz uveřejnil svou první povídku Makar Čudra. Koncem roku 1892 se vrátil do Nižního Novgorodu, od roku 1895 žil v Samaře, kde pod pseudonymem Jegudijil Chlamida přispíval do Samarské gazety, v jejíž redakci se seznámil s Jekatěrinou Volžinou, se kterou se o rok později (1896) oženil. Později žili v odloučení a M. Gorkij žil s herečkou Marií Fjodorovnou Andrejevou. V roce 1902 byl zvolen čestným akademikem, ale na příkaz cara Mikuláše II. byla tato volba prohlášena neplatnou. Na protest proti tomuto aktu se členství v akademii vzdal Anton Pavlovič Čechov a Vladimír Galaktionovič Korolenko. Po krvavé neděli 9. ledna 1905 Gorkij uveřejnil proklamaci, za niž byl uvězněn v Petropavlovské pevnosti a propuštěn byl až po protestech světové kulturní veřejnosti. Začal být výrazněji politicky aktivní a v Petrohradě se poprvé setkal s V. I. Leninem. Tato jeho zvýšená politická aktivita vedla k tomu, že byl nucen roku 1906 opustit Rusko. Poté cestoval po Finsku, Švédsku, Dánsku, Německu a po Francii. V březnu odjel do USA, kde zůstal až do konce roku, poté odjel do Itálie, kde až do roku 1913 žil na ostrově Capri. Zajímavostí je, že ho zde nenavštěvovali jen umělci či socialisticky orientovaní politici (např. V. I. Lenin ho navštívil v dubnu 1908 a v červnu 1910, byl zde s ním i Anatolij Lunačarskij), ale i demokraté (např. v roce 1912 T. G. Masaryk). Na Capri byl Gorkij dále politicky i literárně aktivní a angažoval se ve významných akcích Ruské sociální demokracie, roku 1907 se zúčastnil V. sjezdu Sociálně demokratické strany Ruska v Londýně, roku 1911 a 1912 byl v Paříži. V roce 1913 se Gorkij mohl vrátit do Ruska a prakticky ihned se zapojil do politického dění na straně bolševiků. V roce 1917 se však, stejně jako větší část intelektuálního křídla strany, domníval, že pro revoluci není ještě ten správný čas, neboť Rusko na ni podle něj nebylo připraveno. Po říjnové revoluci se rozkol mezi ním a bolševiky zvětšoval, což nakonec vedlo k publikování článků známých jako Nečasové úvahy. Gorkij vystupoval aktivně proti násilí tzv. válečného komunismu, teroru páchaném na opozičních politicích a proti bezuzdnému rabování. Toto znechucení nakonec v roce 1921 vedlo k jeho druhé emigraci. Roku 1921 M. Gorkij podruhé opustil Rusko, nejprve žil v Německu a poté v italském Sorrentu. Zajímavostí je, že si na přelomu let 1923 a 1924 léčil tuberkulózu v Mariánských Lázních. Právě zde se dozvěděl o smrti V. I. Lenina a zde napsal první verzi statě O Leninovi, ve které cituje deník Prager Tagblatt. Roku 1928 se na jednu ze Stalinových výzev k emigrantům vrátil do SSSR.
Po návratu do SSSR byl Gorkij sovětskou propagandou mimořádně vyzdvihován, protože tento návrat byl chápán jako vítězství sovětské propagační války. M. Gorkij obdržel Leninův řád, v Moskvě mu byla přidělena významná secesní stavba – dům Rjabušinských, který na státní útraty naplnil vzácnými uměleckými díly. O jeho životě byla natočena trilogie, jeho jménem byla pojmenována Tverská ulice v Moskvě a jeho rodné město Nižnij Novgorod bylo přejmenováno na Gorkij. Během prvních dvou let po návratu do Ruska (1928-29) navštívil Kursk, Charkov, Dněprostoj, Arménii, Krym, Baku, Murmansk, Volhu a Rostov na Donu. V těchto místech navštěvoval stavby první stalinské pětiletky. Nechvalnou roli režimního propagandisty sehrál literát při své návštěvě stalinského Soloveckého koncentračního tábora, o němž vydal v intencích režimu nadšené svědectví. Ve svém článku čtenáře přesvědčoval, že „tady dochází k procesu základní přeměny v psychice lidí anarchizovaných vlastní minulostí; sociálně nebezpeční se mění v sociálně užitečné, profesionální „rušitelé práva“ – v kvalifikované dělníky a uvědomělé revolucionáře.“ Lze se přitom domnívat, že Gorkému neušel pravý stav věcí. V letech 1928-32 trávil prázdniny v Sorrentu a po roce 1932 již Sovětský svaz neopustil. Ačkoli se tato skutečnost často zdůvodňuje údajným zákazem, nelze ani vyloučit, že Gorkij prostě již neměl zájem. Přestože nebyl členem komunistické strany, přednesl na prvním všesvazovém sjezdu spisovatelů (1934) hlavní referát a byl zvolen předsedou spisovatelské organizace. V tomto období M. Gorkij spolupracoval s vládním režimem, přestože mu některé skutečnosti o tomto režimu musely být známy. To se snažil omlouvat ruskou mentalitou, historií atp., přesto lze říci, že pravdu a své postoje dobrovolně obětoval zájmům revoluce. Po jeho smrti na choleru se objevily spekulace, že byl otráven. Tyto spekulace jednak vycházejí z tvrzení jeho ženy, která v roce 1963 prohlásila, že si je jista, že její muž byl otráven, v tomto období se také proslýchalo, že jed byl nalezen i při jeho pitvě. Žádná z těchto spekulací však není podložena jasnými důkazy, pravdou je, že jeho smrt byla režimem dobře využita.

Dílo

Gorkého dílo je poměrně rozsáhlé a prošlo dost složitým vývojem, jeho díla jsou však jakoby v opozici vůči dílům L. N. Tolstého či F. M. Dostojevského proti jejichž náboženským postojům postavil socialismus. Gorkého dílo bylo často překládáno, což přispělo k propagaci socialismu na Západě. Hlavně před rokem 1917 byl Gorkij v západní Evropě poměrně populární. V rámci ruské literatury lze považovat Gorkého za nejdrsnějšího a nejpřímějšího spisovatele, to se týká především oblastí erotiky a násilí. V jeho dílech je patrná schopnost psát jasně a nekomplikovaně. Gorkij zavedl do ruské literatury nové typy postav, které částečně korespondují s Zolovým naturalismem, ale Gorkij jim dává jinou roli. Jedná se o postavy bezdomovců, prostitutek, alkoholiků, tuláků, kriminálníků, žebráků a jiných vyvrženců ze společnosti. Většina těchto postav je vnitřně rozpolcena, nevyrovnaná a nenalézají smysl života, přestože si uchovávají víru v lepší svět. Zároveň lze jeho dílo chápat jako nejen jejich obhajobu, ale i obhajobu práva silnějšího. Typickou vlastností jeho hrdinů pak je touha po volnosti, alkoholismus a sexuální promiskuita. Tyto hrdiny pak spojuje zloba na život a celý svět. První Gorkého díla jsou povídky ovlivněné filosofií Friedricha Nietzscheho, kde své ztroskotance ztotožňuje s jeho nadčlověkem. Jejich cynismus vydává za pohrdání předsudky, jejich neschopnost usadit se a přinutit se k práci za touhu po úplném osvobození. Gorkij tak staví jejich individualismus proti lhostejnosti masy a oslavuje člověka jako jedince na úkor anonymní masy. Tím se řadí k prvním dekadentům. Poté psal novoromantické legendy (např. Makar Čudra, Čelkaš, Malva, Stařena Izergil), kde je vliv F. Nietzscheho potlačen. Nakonec přešel k sociálním analýzám (např. Zpověď, Foma Gordějev, Tři), které přerostly do socialistického realismu (Matka, Léto, Nepřátelé).
Ze všech děl je patrný jeho nepřátelský vztah k carskému Rusku. Dále pak snaha ukazovat, že lidský život má nějaký vyšší cíl (zpravidla revoluci), jinak je bezcenný, jednou z nosných myšlenek se tak stává nikoli štěstí jednotlivce, ale obětování se pro štěstí mas, jejichž štěstí ovšem, dle Gorkého, spočívá v poznání jeho pojetí individualismu. Velmi často se v jeho díle objevuje motiv týrané či alespoň ponížené ženy, alkoholismu a násilí vůbec. Tyto problémy pak chápe jako součást ruské mentality.

Legendy

*Píseň o sokolu (1895)
*Zpěv o ptáku Bouřliváku (1901) – alegorická óda na svobodu, kde očekává a vítá revoluci. Právě táto báseň proslavila Gorkého jako bouřliváka revoluce. Toto dílo bylo recitováno na schůzích, tajných shromážděních a ve vězeních.

Sociální analýzy

*Gorkij se Stalinem (1931)
*Foma Gordějev (1899)
*Život zbytečného člověka (1908)
*Městečko Okurov (1910)
*Život Matveje Kožemjakina (1911)
*Podnik Artamonových (1925)
*Život Klima Samgina (1925-36) je nedokončená tetralogie, kterou se Gorkij chtěl vyrovnat Dostojevského Bratrům Karamazovovým. Tato románová epopej bývá považována za Gorkého vrcholné dílo, které bylo pro svou komplikovanost dlouho přehlíženo. Na osudu hlavního hrdiny Klima Samgina jsou líčeny osudy ruského intelektuála od 70. let 19. století do roku 1917. Dílo chce obsáhnout kulturu a etiku tohoto období, kdy se ruské intelektuální prostředí radikalizovalo a pokoušelo najít novou morálku. Hlavní hrdina zde vystupuje jako nepřítel socialismu i V. I. Lenina, což byl jeden z důvodů proč na dílo nebylo za socialismu příliš popularizováno a to i přestože jeho vyznění je pro socialistické.

Autobiografie

*Dětství (1913) je první díl autobiografické trilogie a je jedním z jeho nejsilnějších děl. Gorkij zde ukazuje drsné prostředí, v němž prožil dětství. Přičemž mužští členové jeho rodiny jsou dle těchto pamětí pouze krutí, zlí a lakomí opilci, kteří terorizují nejen rodinu, ale i své zaměstnance. Jedinou postavu, kterou vnímá lépe je babička Akulina Ivanovna, ačkoli i ona je alkoholička.
*Do světa (1916), v tomto díle popisuje svůj život v letech 1878-84, tj. od svých deseti do šestnácti let, kdy byl učedníkem v obuvnickém krámě, pracoval u příbuzného Sergejeva. Dále zde popisuje svoji službu na parníku, kde byl umývač nádobí. Zároveň se zde projevuje jeho nechuť k maloměšťáctví, kritika života, který popisuje jako jídlo, pití, nemoci, snění, hádky a rvačky. Gorkij si již v patnácti letech připadal starý a vyhýbal se lidem. Toužil po životě v osamocení, jenom s knihami, daleko od lidí.
*Moje university (1923), titul je míněn ironicky, protože se jím nemyslí univerzitní život, ale život bosáků.

Autobiografické povídky

*Pekař Semjonov
*Konovalov
*Hlídačem
*O první lásce
*O škodlivosti filosofie
*Korolenkova doba
*Příběh z Makarova života

Dramata

*Měšťáci (1901)
*Na dně (1902)
*Nepřátelé (1906)
*Jegor Bulyčov a ti druzí (1931)
*Vassa Železnovová (1935)

Ostatní díla

*Zpověď (1908)
*Nečasové úvahy (1919
*O ruském rolnictvu (1922)
*V.I.Lenin (1924)
*Bosáci
*Bývalí lidé
*Tři
*V Americe
*Žaloby
*Po Rusi
*Poznámky z deníku
*Vzpomínky
*O neobyčejných věcech
*Stati o literatuře
*Stati a projevy
*Po Svazu sovětů
*Zapomenuté povídky