* 16. říjen 1927, Danzig, dnes Gdaňsk, Polsko
* 13. duben 2015, Lübeck, Německo
Německý spisovatel, držitel Nobelovy ceny.
V následujících dvou letech (1946 – 1947) se učil kameníkem v Düsseldorfu, kde si osvojil základy práce s kamenem. Studoval sochařství a kresbu na Umělecké akademii v Düsseldorfu a později, v rozmezí let 1953 – 1956, na berlínské Universität der Künste. Mezitím se stal členem Skupiny 47. Často zdůrazňuje, že: „Ve výtvarném umění jsem se vyučil, v literatuře jsem pouze samouk.“ Vystavil celou řadu soch a kamenických prací, sám si pak ilustruje své knihy. Většina výše uvedeného je patrná i v jeho knihách, jež nejsou autobiografií, ale často se odehrávají v rodného Gdaňsku. Roku 1954 se Grass oženil se švýcarskou studentkou baletu Annou Schwarzovou; zde lze vysledovat pravděpodobný původ záliby jedné z hrdinek Psích let v baletu. Léta 1954 – 1960 trávil se svou manželkou v Paříži, v Avenue d’Italien, kde také vznikl rukopis Plechového bubínku. Tam se taky stal otcem dvojčat Franze a Raoula. Přestěhoval se do Západního Berlína, nicméně často také pobýval ve Šlesvicko-Holštýnsku. Rok po návratu do Německa se stal znovu otcem, a to hned třikrát: dcery Laury (1961), syna Bruna (1965) a dcery Heleny (1974). Po čtyřiadvaceti letech manželství se však rozvedl a o rok později (1979) znovu oženil, tentokrát s Ute Grunerterovou. V rozmezích let 1983 – 1986 zastával přední pozici v Akademie umění. Následující rok prožil v Indii, ve městě Kalkatě. Poté se vrátil do Německa, kde žije dodnes. V roce 1999 obdržel Nobelovu cenu za literaturu.
V dubnu 2012 vyvolal kotroverzi, když v denících Süddeutsche Zeitung, La Repubblica a El País zveřejnil báseň Co je zapotřebí říci, v níž obvinil Izrael, že by mohl vyhladit íránský lid, odsoudil izraelský jaderný program a německé dodávky ponorek pro Izrael. Četná německá média ji označila za „nenávistný pamflet“, který „zavání antisemitismem“, a izraelští představitelé mu zakázali vstup do země na základě zákona z roku 1952, který se vztahuje na členy nacistických organizací. Obdobně proti Izraeli vystoupil vydáním své básně Hrdina našich dnů ze sbírky Jepice vydané 29. září 2012, ve které zachytil čin Mordechaje Vanunu – jeho zveřejnění jaderného programu v Dimoně, za které jej Izrael 18 let věznil.
Dílo
Prvním Grassovým čistě prozaickým dílem (do té doby byl znám jako básník, dramatik a autor rozhlasových her) je historicko-satirická freska poválečného Německa Plechový bubínek, která Grasse předznamenává jako vypravěče bezmála epického charakteru. Text v sobě mísí popisnost naturalismu, nápaditost surrealismu, nezalekne se však ani experimentální polohy, v níž se střídají er-forma s ich-formou, dramatické i lyrické pojetí výpravy. Dílo je řazeno do magického realismu, jenž je obvyklý pro země latinské (ať už Španělsko, Kolumbie, Brazílie), avšak pro region střední Evropy je spíš výjimkou. Plechový bubínek se stává základním kamenem tzv. Gdaňské trilogie, za jejíž poslední díl – Psí roky (1963) – obdržel Grass v roce 1999 Nobelovu cenu za literaturu. Grassova tvorba svým novým nečernobílým pohledem na válečné hrůzy a nacistické hnutí zásadně determinuje literární reflexi období nacistického, avšak i poválečného Německa a v jistém ohledu také přispěla k opětnému sblížení četných etnik střední Evropy. V tragicko-komickém pojetí všech jeho děl vyniká silný humanistický podtext, který nezapře politickou angažovanost, kvůli níž je od roku 1961 ve východním bloku nežádoucím autorem (hra Plebejci zkoušejí povstání, román Místní umrtvení, próza Z deníku šneka). Nicméně Plechový bubínek vychází česky v letech 1969 a 1987. Všechny Grassovy texty vynikají střízlivou ironií (v tom je zásadní odlišnost Grassova pojetí magického realismu), jíž se nebojí častovat každý z politických směrů včetně jemu vlastního sociálnědemokratického. Později však převažuje znovu epický přístup, který ovšem nevyčleňuje nic z politické reflexe.
Ironie hraničící s groteskou je přítomna i v románě Žabí lamento z roku 1992. Jeho dějištěm je Gdaňsk na přelomu 80. a 90. let minulého století, hlavními hrdiny jsou německý historik umění a polská restaurátorka. Ve snaze napomoci smíření mezi oběma národy založí oba nadaci, která umožňuje pohřbívání vysídlených Němců v Gdaňsku. Jejich čin však vyvolá lavinu pohřbů Němců nejen v Gdaňsku a zakladatelům nadace se úplně vymyká z rukou. V obsáhlém románu Širé pole se Grass zabývá pádem Berlínské zdi, opětným sjednocením Německa a jeho dopadem na západní i východní Němce. Román vychází z poetického realismu Theodora Fontana, na jehož dílo i život často odkazuje, a prolíná jej se současností. Roku 1999 vydává Grass souhrn krátkých textů Mé století, v němž je každému jednomu roku věnována krátká kapitola. O tři roky později svým prozaickým dílem Jako rak, v němž se zrcadlí nové žurnalistické odstíny, iniciuje veřejnou debatu o největší lodní katastrofě všech dob – spornému potopení Wilhelma Gustloffa. Jeho prozatím posledním dílem je kontroverzní autobiografie Při loupání cibule. Jako autor se Grass často vrací do svého rodného kraje, obzvlášť do multikulturního Gdaňsku.
*Gdaňská trilogie
*Plechový bubínek (Die Blechtrommel 1959)
*Kočka a Myš (Katz und Maus 1961)
* Psí roky (Hundejahre 1963)
*Örtlich betäubt (1969)
*Aus dem Tagebuch einer Schnecke (1972)
*Der Butt (1979)
*Das Treffen in Telgte (1979)
*Kopfgeburten oder Die Deutschen sterben aus (1980)
*Potkanka (Die Rattin 1986)
*Zunge zeigen. Ein Tagebuch in Zeichnungen (1988)
*Žabí lamento (Unkenrufe (1992)
*Širé pole (Ein weites Feld (1995)
*Mé století (Mein Jahrhundert 1999)
*Jako rak (Im Krebsgang 2002)
*Letzte Tänze (2003)
*Při loupání cibule (Beim Häuten der Zwiebel 2006)
*Die Box (2008)