* 3. říjen 1901, Husovice, Rakousko-Uhersko
+ 27. říjen 1949, Praha, Československo
Český básník.
Když mu bylo osm roků zemřela mu matka. Otec se s rodinou přestěhoval do Svitávky u Blanska a brzy potom (1910) se znovu oženil. V roce 1914 se opět stěhovali do Brna. Zde také začal František chodit na husovickou měšťanku. Po ukončení docházky (1916) nastoupil do Píšova knihkupectví. Zatím vypukla první světová válka, tatínek musel odejít na frontu a dostal se do ruského zajetí. Jeho syn žil zatím s babičkou v Brně. Po válce (1919-1921) dělal příručího v knihkupectví S. Kočího tamtéž. Pak se stal výpomocným úředníkem úrazové pojišťovny (1922-1924).
František se od mládí účastnil dělnického hnutí. Začal psát do Rovnosti, řídil tam rubriku mládeže. V té době se seznámil s Bedřichem Václavkem, pomáhal zakládat Devětsil v Brně a vydával revui Pásmo.
Vojenskou službu odbýval rovněž v Brně (1923-1925) a po ní na půl roku navštívil Francii, zvláště pak Paříž. Do Brna se už nevrátil a přijal místo v pražském nakladatelství Orbis. Zde pracoval mnoho let. V roce 1931 podnikl cestu do Itálie a jižní Francie, v roce 1936 se zúčastnil zájezdu do Španělska. Po návratu napsal řadu básní inspirovaných cestou. Ty vyšly posmrtně v brožuře Španělský podzim Františka Halase, fakta a dokumenty (1959).
V roce 1936 se oženil, posléze měl dva syny. Na konci 30. let se, po dlouhé době, dostal do Zboňsku u Kunštátu a od té doby tam jezdil pravidelně.
Za války se účastnil odboje a pracoval v Národním revolučním výboru spisovatelů. Po osvobození se stal přednostou publikačního odboru ministerstva informací, poslancem Národního shromáždění a přednostou Syndikátu českých spisovatelů. Od počátku války měl problémy se srdcem. Na jeho selhání nakonec roku 1949 v Praze umírá. Pohřben je v Kunštátě.
Původní básnické lyrické dílo F. Halase není příliš obsáhlé, čítá asi deset svazečků, z nichž některé autor spojil ve větší sbírky. Některé však zůstaly za jeho života bibliofilskými tisky (Thyros – 1932, Mladé ženy – 1945). Halas patřil k nejvýznamnějším a nejčtenějším básníkům 30. a 40. let, po dvacet roků přímo spoluvytvářel podobu a vývoj české lyriky a zapůsobil i na další vývoj českého moderního básnictví. Působil také jako překladatel.
Halasova poetika bývá popisována jako nelíbivá, nemelodická, Vítězslav Nezval mu vyčítal opomíjení básnického řemesla. Vyznačuje se však jazykovým experimentátorstvím a výraznou metaforikou. Jedním pólem jeho poezie je potřeba zapojit své umění do služby celku, odtud snaha o prosté psaní a akcentování sociální problematiky, a druhým pólem je potřeba vyjádřit své intimní, niterné prožívání světa. vědomí nicotnosti člověka a tušení blízkosti smrti. Často a v odvážných polohách se v jeho básních objevují erotickým motivy, opakovaně se také vrací motivy slova, řeči, poezie.
Dílo
*Sepie – (1927), poetistická sbírka, ve které s hravostí poetismu kontrastuje melancholie a hořkost.
*Kohout plaší smrt
*Tvář
*Hořec – k výše zmiňované charakteristice se přidává barokní konstrukce verše.
*Staré ženy (1935), sugestivní litanické líčení osudu starých žen, vystavěné na řetězcích metafor a refrénech. Toto dílo nicméně označil S. K. Neumann v dopise B. Václavkovi za maloměšťácké a za projev Halasova „kňouravého pesimismu“, dokonce ho to vedlo k napsání polemické básně *Staří dělníci.
*Dělnice – reakce na Neumannovy Staré dělníky; spojuje vzpomínku na předčasně zemřelou matku s typickým osudem dělnic.
*Dokořán – antifašistická sbírka
*Torzo naděje (1938) – emotivní reakce na mnichovskou dohodu a marnou československou mobilizaci, která má čtenáře vyburcovat a posílit jeho víru a vzdor. Staví se proti Anglii a Francii, kteří podle něj zavinili Mnichovskou dohodu. Označuje je za zrádce a volá po odplatě.
*Naše paní Božena Němcová (1940) – oslavný cyklus básní ke 120. výročí narození B. Němcové. Tragický osud Boženy Němcové je zde paralelou k situaci českého národa.
*Ladění (1942), básně z let 1937–1941, ve sbírce se objevuje též oddíl veršů pro děti.
*Já se tam vrátím (1939, vydáno 1947) – o kraji Halasova mládí (Kunštát, Českomoravská vrchovina). Jedná se o lyrizovanou prózu.
*V řadě (1948)
*A co? (vydáno 1957) – zklamání z vývoje po únoru 1948 i tušení vlastní smrti vedly ke změně autorovy poetiky. Všechny básně sbírky se vyznačují syrovostí, snahou o maximální úspornost, sevřenost. Reakce na poválečný vývoj se objevují jen v náznaku, který umožňuje autorovi jeho obrazy zobecnit a vyslovit obavy o osud nejen českého národa, ale celé civilizace. Objevují se autobiografické motivy, úvahy o smyslu a možnostech poezie, závěrečná báseň A co básník vyslovuje básníkovo krédo.
Nejznámější básně sbírky
*Praze
*Zpěv úzkosti
*Mobilizace
Brzy po smrti zaútočil na Halasovo dílo komunistický kritik Ladislav Štoll, jeho odsudek Halasova díla byl platným hodnotícím soudem až do konce 50. let, kdy mohla konečně vyjít Halasova poslední sbírka A co? i první úplný soubor jeho básnických knih (obojí 1957). V roce 1968 začaly vycházet kriticky připravené sebrané spisy, na jejich pořádání se podílel básníkův syn František X. Halas, literární historik Jiří Brabec a básník a překladatel Ludvík Kundera. Krom textů publikovaných za básníkova života se ve spisech objevuje množství rukopisného materiálu. První svazek nese název Krásné neštěstí a shrnuje tvorbu do roku 1933. Další svazek, Časy (léta 1934-1941) vyšel až roku 1981. Závěrečnou etapu básníkovy tvorby shrnuje svazek A co básník z roku 1983. Krom básnické tvorby se do spisů dostalo i sebrání Halasových textů o literatuře (Imagena, 1971) a výtvarném umění (Obrazy, 1968). V roce 2001 byl v rámci spisů vydán výbor z básníkovy korespondence (Dopisy).