Holeček, Josef

 

* 27. únor 1853, Stožice u Vodňan, Čechy

+ 6. březen 1929, Praha, Československo

 

Český prozaik, překladatel a novinář.

Narodil se v rodině sedláka. Rodina si přála, aby se stal knězem, ale vystudoval gymnázium v Písku a v Českých Budějovicích a Vyšší zemědělskou školu v Táboře. V Táboře na gymnáziu Holeček obdivoval ředitele Václava Křížka. Vzpomíná na něho: „Křížek, učený, osvícený a na slovo vzatý Čech a Slovan. Nekrčí se a neomlouvá za svůj slovanský původ a také jeho žáci jsou hrdí a sebevědomí Češi“ (Pero – paměti).
Po jednoroční vojenské službě strávil krátkou dobu jako vychovatel v Záhřebu. Za povstání v Hercegovině a za války proti Turkům v roce 1876 byl korespondentem Národních listů, od roku 1884 až do svého penzionování vedl v nich slovanskou rubriku.
Své slovanofilství prohlubovat Josef Holeček přímým poznáváním slovanských národů na četných cestách. Své znalosti Slovanstva uplatňoval také jako vydavatel Slovanských listů.

Dílo

*Pero (1922 – 25) – paměti, o závěrečném období národního obrození a době před Modernou
*Má svépomoc (1931)
*Černá Hora (1876)
*Za svobodu (1878 – 80) – 3 svazky
*Podejme ruku Slovákům! (1880) – Snažil se překonat rozpor mezi českými a slovenskými kulturními kruhy – tato snaha našla mnoho pokračovatelů.
*Zrcadlo naší národní společnosti (1881)
*Ruskočeské kapitoly (1891)
*Zájezd na Rus (1896 – 1903)
*Bosna a Hercegovina za okupace (1901)
*Česká šlechta (1918)
*Národní moudrost (1919)
*Selství (1928)
*Junácké písně národa bulharského (1874 – 75) – 2 svazky
*Kalevala (1894 – 96) – rozsáhlý finský epos z 19. století. Je to jediný český překlad díla.
*Srbská národní epika (1909 – 26) – svazky
*Nekrvavé obrázky z vojny – výbor z fejetonů, v nichž autor dokonale zesměšnil mnoha sarkasmy primitivní bezduchý rakouský militarismus a poměry v rakouské armádě v 70. letech 19. století. Fejetony jsou předchůdci Haškova Švejka a jeho typy rakouských oficírů.
*Jak u nás žijou a umírají – začíná idylickým obrazem z dětství, který se postupně ztrácí. Nejen v tomto díle se pro něj stává symbolem dobra a poctivosti, mravní a fyzické síly a základem národa – postava sedláka. To je poměrně zajímavé, protože u našich buditelů, byl velmi často oblíben nemajetný člověk, který byl vyzdvihován jen proto že uměl česky. Holečkův přístup je jiný, on ho nemá rád jen pro tu češtinu, ale protože chápe princip fungování vesnice a jeho důležitost v tamním společenství – tzn. nepopírá ekonomicky běžné vztahy a to je v naší literatuře, nejen této doby, poměrně vzácné (především u slovanofilů). jsou stejně životné.