* 26. listopad 1909, Slatina, Rumunsko
+ 28. březen 1994, Paříž
Rumunský dramatik a básník.
Je známo ještě jedno datum jeho narození 1912, ale to je omyl rozšířený v padesátých letech, který roznesl samotný autor, aby ve skupině mladých spisovatelů vypadal mladší. Jeho otec byl rumunský právník, matka se narodila jako dcera francouzského protestanta, ale pak přestoupila k ortodoxní církvi, v níž Eugen Ionesco zůstal po celý život. Krátce po narození Eugéna se rodina přestěhovala do Paříže, kde otec pokračoval v doktorandských studiích. Rodině se ještě narodila dcera Marilina a syn Mircea, který však zemřel velmi malý. Roku 1914 se malý Eugéne poprvé setkal s divadlem, do něhož se zamiloval. Jednalo se o loutková představení. Roku 1916 odešel otec zpět do Rumunska, zatímco matka s dětmi zůstala v Paříži a žila pouze z příspěvků vlastní rodiny. Otec se pak dlouhou dobu neozýval, tudíž si rodina myslela, že je mrtvý. On se však v Rumunsku znovu oženil a dokonce se stal generálním inspektorem. Je třeba dodat, že otec Eugéna se dokázal prosadit v jakémkoli režimu, ať za nacistů nebo komunistů, čehož využil k rozvodu a přisouzení dětí jemu. Eugéne před odjezdem zpět k otci r. 1922 ještě pobyl dva roky u příbuzných v La Chapelle Athenaise. Sám později říkal, že toto období bylo nejkrásnější v jeho životě. Jeho vztah s otcem se ale neustále zhoršoval, i když mnohem horší byly vztahy mezi jeho sestrou Marilinou a nevlastní matkou. Když se sestra odstěhovala za matkou, která se vrátila do Bukurešti, otec jí již nikdy nedal žádné peníze. Eugéne odešel za matkou r. 1926. Na rozdíl od sestry občas dostával peníze a otec mu dokonce zajistil grant na školu. Chtěl z něj mít inženýra, ale on se spíše zajímal o literaturu a poezii. Od r. 1928 přispíval do časopisu Bilete de papagal básněmi. V letech 1929-1933 studoval na universitě v Bukurešti, kde se seznámil s Rodicou Burileanu, studentkou filosofie a práva. V letech 1928-1935 se hlavně živil psaním článků do rumunských časopisů Vremea, Azi atd. V roce 1934 pobouřil rumunské literární kruhy vydáním svých kritických esejů v knize Nu (Ne!), v nichž napadl klasiky literatury, jako např. Tudora Argheziho či Iona Marabu. Roku 1936 se oženil s Rodicou Burileanu a začal pracovat jako učitel francouzštiny. V této době také zemřela jeho matka. Ještě roku 1938 pobyl ve Francii jeden rok, ale pak se musel vrátit do Rumunska na začátku války. Tento krok si později velmi vyčítal, protože situace v jeho zemi začala být neúnosná. Nakonec se přece jen za pomoci přátel dostal do Francie společně s manželkou. Zde se usadili v Marseille a později ve Vichy, kde Eugéne zastával post rumunského kulturního atašé. V této době se narodila jeho dcera Marie-France. Od roku 1945 až do r. 1964 žil spolu s rodinou v Paříži. Tíživou finanční situaci po konci války řešil překládáním rumunských autorů do francouzštiny. Ve stejném roce, jako zemřel jeho otec, začíná psát jednu ze svých nejslavnějších her – Plešatá zpěvačka, na jejímž divadelním představení pracoval spolu s režisérem Nicolasem Bataillem. Ale jeho první antihra – absurdní drama r. 1950 nemělo úspěch ani u kritiků, ani u diváků. Pouze několik málo intelektuálů si jej všimlo a začalo jej podporovat. Jednalo se o surrealistické umělce, např. André Bretona či Luise Buňuela. Jeho zvláštní smysl pro absurditu jej pak dovedl mezi mladé umělce, s nimiž tvořil skupinu. Od té chvíle se stal jednou z hlavních postav absurdního dramatu, kdy jej zvali na různé konference. Za své dílo byl oceňován v mnoha zemích nejen cenami, ale i čestnými doktoráty. Byl pohřben jako mnoho umělců na hřbitově v Montparnassu.
Dílo
Na jeho prvních dílech je patrný vliv dadaismu, kdy bojuje proti logice světa a řeči. Později Ionesco došel k názoru, že svět je plný utrpení a fanatismu, proto se v jeho hrách objevuje tragická a bezradná vize světa. Svět se pro něj stal jakýmsi gigantickým strojem, který ničí člověka a z tohoto stavu je jediným východiskem humor. To ho vedlo k tvorbě tzv. „antiher“ a absurdnímu dramatu. Tato díla je třeba chápat jako memento proti osamění, ale i politické zvůli.
Plešatá zpěvačka – 1948, premiéra 1950. Inspirací mu byla učebnice angličtiny. Její nesmyslný text, absurdní rozhovory a nesouvisející věty, atd. použil v této hře – vznikla tzv. tragédie řeči. Herci zde mluví podle této učebnice, nevede se zde žádná smysluplná konverzace. Tato hra bývá hrána jako komedie, občas i jako fraška, autor však tvrdí, že původní pocit, který ho vedl k napsání této hry bylo spíše tragično než komično.
*Pozdravy – 1950
* Budoucnost je ve vejcích čili Všeho je třeba ke stvoření světa – 1951
* Lekce – 1951
* Židle – 1952 V této hře je jeviště zaplněno prázdnými židlemi, na něž postupně usedají neviditelné osoby. Jediní viditelní, Stařenka a Stařeček, s nimi vedou rozhovor. Hru uzavírá příchod Řečníka, jehož úkolem má být předání Stařečkova poselství o smyslu života.
* Amadeus aneb Jak se ho zbavit – 1954
* Jakub aneb Podrobení – 1954
* Nový nájemník – 1955
* Improvizace Almy neboli Pastýřův chameleon – 1958
* Scéna ve čtyřech – 1959
* Nenajatý vrah – 1959
* Nosorožec – 1960
* Král umírá – 1962
* Chodec vzduchem – 1963
* Masakriáda – 1970
* Ten strašný bordel! – 1973
* Cesta k mrtvým – 1980
