Mikropovídka: Jak mě zabil fanatik.

posted in: Aktuality | 0

Zavadím pohledem o včerejší noviny a znovu si připomenu tu včerejší policajtku. Bylo jí pětatřicet, jako mojí nové lásce a nějaký blb jí odstřelí jako zvíře. Sám je zvíře.
Je to strašný, tahle doba, raději jsem zašel nakoupit sám a Sáru jsem nechal doma. Známe se tři měsíce, ale už vím, že je ta pravá. Je nám fajn, rozumíme si. Malinko se tu její kulturu musím naučit, ale je to zábavné. Třeba jak mě poučovala, než jsem zašel pro pár věcí k jídlu. Musel jsem jít přímo do košer obchodu, protože jenom tady jsou prý ty vhodné potraviny. Proč ne. Strkám do košíku plátky krůtího masa a vybírám k němu nějaký dobrý sýr. Aha, co mi říkala Sára, k masu se sýry nejedí, zvláštní, ale respektuji to a vracím sýr zpět. Co takhle udělat si je s vajíčkem? Může se to? Je to od ptáka, tak asi jo. Pousměji se a už se těším, až mi k tomu dá přednášku.
Mají krásný hroznový víno, hned si beru dvě balení, to se určitě může. Moje Sára říkala, že je to parve.
Kdo se v tom má vyznat.
Co se děje? Proč ten křik? Terorista? Tady? Sakra proč? Co to řve ten černoch, máme si sednout? Sáro, ještě že jsem šel místo tebe, miláčku!
Snažím se sednout si na podlahu a košíkem shazuji konzervy, je to děsný rachot.
Pak na zlomek cítím bolest.
Už si nepřečtu v novinách, že nás zavraždil čtyři a sám byl zabit policií.
Sakra, Sáro, ještě že jsem šel nakoupit já, bylo to bezpečnější…
Je to strašný, tahle doba!
Později proběhla informace, že ten chlap zavraždil čtyři z nás. Bylo nám 21, 22, 40 a 60 let. Já byl ten čtyřicátník, Sáro..!