Klostermann, Karel

 

* 13. únor 1848, Haag am Hausruck, Rakousko

+ 16. červenec 1923, Štěkeň u Strakonic, Československo

 

Český spisovatel s regionálním zaměřením na oblast Šumavy.

Narodil se v rodině lékaře, byl nejstarším z deseti sourozenců, kteří se dožili dospělosti (pěti chlapců a pěti dívek), dva starší sourozenci zemřeli v dětském věku ještě před Karlovým narozením. V Haagu se Klostermannovým příliš nedařilo, a tak se koncem května 1849 přestěhovali do Sušice, kde Karlův otec nastoupil jako praktický lékař. Tou dobou byla na světě už i Růžena, Karlova sestra, která mu byla po celý život velkou oporou. Po příchodu do Sušice najímají Klostermannovi chůvu Sabinu, která Karlovi byla druhou matkou, a to až do pozdního věku. Začátkem roku 1854 je Josef Klostermann povolán knížetem Gustavem Lambergem, pánem v Žichovicích pod Rábím, za panského lékaře. Dětství trávil Klostermann bez dozoru, otec mu dopřával volnost. Pobýval u pasáčků, u nichž patrně pojal celoživotní lásku ve zvířata všeho druhu. Svá mladá léta strávil především v Žichovicích a Štěkni. V letech 1855–1857 navštěvoval školu ve Stříbrných Horách (do té doby ho doma vzdělávala jeho matka). Na zdejšího učitele Petra Šafránka vzpomíná v autobiografii Červánky mého mládí. Gymnaziální studia konal nejprve rok v Písku (1857–1858), následně v Klatovech (1858–1861) a ukončil je opět v Písku (1861–1865). Klostermannův otec si přál, aby ho syn ve vysokoškolských studiích následoval, což Karel skutečně učinil. Svá studia medicíny ve Vídni (1865–1869) však nedokončil a v r. 1870 se stal na dva roky soukromým vychovatelem v Žamberku. Odtud putoval r. 1872 zpět do Vídně, kde nastoupil do redakce pročeského časopisu Wanderer. Toto místo mu zajistil univerzitní profesor Eduard Albert, rodák ze Žamberka a taktéž student vídeňské medicíny. Klostermann patřil společně s T. G. Masarykem či F. L. Riegrem mezi Albertovy přátele, kteří se od 90. let scházeli v Albertově žamberské vile. Hned v dalším roce (1873) bylo ovšem vydávání časopisu Wanderer z finančních důvodů zastaveno a Klostermann přijímá jako provizorium místo suplenta na německé reálce v Plzni, kde vyučuje němčinu a francouzštinu až do r. 1908 (od r. 1878 už jako profesor). Po dvou letech svého působení ve školství (1875) se oženil. Roku 1898 ovdověl a téhož roku se oženil podruhé. Jeho ženou se stala zámožná vdova po továrníkovi, což ho finančně zajistilo až do konce života. Zemřel na rozedmu plic. Klostermann měl ohromující jazykové nadání. Za svých studií ve Vídni a během svého pobytu v Žamberku se zdokonaloval ve francouzštině, italštině, ruštině, španělštině, srbochorvatštině, angličtině, rumunštině a polštině. Klostermannovo působení na národnostním rozhraní nebylo za postupujících nacionálních třenic bez obtíží. Protože sám pocházel z německo-českého prostředí, vnímal Šumavu jako společný domov obou národů a její budoucnost viděl v součinnosti Čechů a Němců. Svou angažovanost ve prospěch Čechů vysvětloval jako potřebu pomáhat menšímu národu, který se chce povznést, a to ve spolupráci s jinými národy, nikoliv na jejich úkor. Podpora českého obrození u Klostermanna nikdy nevedla k protiněmeckému smýšlení. V korespondenci doby jeho studia ve Vídni jsou patrné rozepře, které „pročeský“ Karel Klostermann vedl se svým německy cítícím otcem.

Dílo

Klostermann ve svých začátcích vycházel z dokumentárně pojatého fejetonu a cestopisné črty, v nichž s citem mísil spisovný jazyk a místní nářečí. Své německy psané črty a cykly fejetonů uveřejňoval např. ve staročeském časopise Politik (cyklus črt Heiteres und Trauriges aus dem Böhmerwalde, 1885–1886, česky Veselé i smutné obrázky ze Šumavy). Do tohoto německy psaného listu vycházejícího v Čechách Klostermann přispíval dlouhá léta (od r. 1872).

Zralý vypravěč (naplno se začal literatuře věnovat až jako čtyřicátník) znalý Šumavy byl zajímavým pro českou kulturní politiku osmdesátých let, která stála o hlubší kulturní zapojení Šumavy do Čech. Klostermann tak začal spolupracovat s českými časopisy, v nichž pak na pokračování vycházely jeho romány a povídky (nejedna z nich přitom byla přepracováním autorovy německy psané črty). Přestože nepřestával přispívat do německy psaných listů, věnoval se po r. 1890 převážně českým čtenářům.
Klostermannovi se v jeho románech a povídkách podařilo mistrně vystihnout život a tradice šumavských obyvatel i těsnou souvislost mezi člověkem a přírodou. Velikou pozornost přitom věnoval proměnám, kterými Šumava a její obyvatele prošli, ať už šlo o rozpad tradiční rodiny, příchod podnikatelského živlu spojeného na jedné straně s velkým majetkem, na druhé s krizí tradičních řemesel, nebo o ničivou vichřici, která Šumavu postihla 27. října 1870.
Kritika devadesátých let 19. století, v čele s F. X. Šaldou a J. Vodákem, však Klostermannovo dílo příliš neuznávala. Označovala ho za plochého, příliš popisného.
Jako souborné vydání vycházely na začátku 20. století Spisy Karla Klostermanna. Zatímco Ottův slovník naučný zmiňuje v této souvislosti 35 svazků vycházejících od roku 1894, Lexikon české literatury představuje Spisy Karla Klostermanna jako soubor 38 svazků z let 1904–1928 a autoři publikace Karel Klostermann: Personální bibliografie dokonce jako soubor 40 svazků, které vycházely 1904–1941. Druhé vydání Spisů z let 1919–1934 nebylo dokončeno (pouze 23 svazků), třetí vydání (1940–1941) se skládá ze svazků dvaceti. Druhým souborným vydáním byly Vybrané spisy (1956–1959, 6 svazků).
V roce Klostermannovy smrti (1923) je publikován první výbor z jeho díla (Klostermann mládeži). V následujících šedesáti letech pak vychází dalších 7 výborů, např. Paní Meluzina (1946), Drobné povídky (1959) či Lístky ze šumavské epopeje (1983).
Karel Klostermann se okrajově věnoval také překladatelské činnosti. Přeložil knihu Manžel (1896) spisovatelky italského romantismu Bruno Speraniové a je podepsán i pod překladem historického dramatu Maurice Maeterlincka Monna Vanna (1905).
Klostermann také sepsal do výročních zpráv (1875, 1878) plzeňské reálky, kde vyučoval, dva odborné články o francouzštině. Mezi odborné texty je řazena i jeho předmluva ke knize Leopolda Zeithammera s názvem Land und Leute des Böhmerwaldes (1880).

Vydaná díla, česky psaná

*Ze světa lesních samot (1894[1][6]) – román, volnou filmovou adaptaci natočil r. 1933 Miroslav Josef Krňanský
*V ráji šumavském (1893) – román
*Za štěstím (1895) – román, ze života vídeňských Čechů
*V srdci šumavských hvozdů (1896) – prózy
*Skláři (1896 nebo 1897) – nejprve 1893 vydáni časopisecky pod názvem Majitel hutí, z tohoto důvodu některé publikace zasazují Skláře už do tohoto roku (1893)
*Hostinný dům (1896 nebo 1898 nebo 1900) – román
*Domek v Polední ulici (1898) – prózy
*Kam spějí děti (1901) – román
*Bílý samum (1903) – prózy
*Světák z Podlesí (1905) – román
*Ve světlech a stínech Bábelu (1907) – prózy
*Ze šumavského Podlesí (1908) – prózy
*Pošumavské rhapsodie (1908) – prózy
*Urvané listy (1908) – prózy
*Mlhy na Blatech (1909) – tuto románovou kroniku r. 1943 zfilmoval František Čáp
*Z dobrého srdce (1909) – prózy
*Odyssea soudního sluhy (1910) – próza
*Snímky lidí a věcí (1910) – prózy
*Robinson na Otavě (1911) – prózy pro mládež
*Jiříčkův zimní výlet (1911) – próza pro mládež

*Suplent 1–4 (1913–1914) – román o životě profesorů a žáků pražského gymnázia, dobové svědectví o bídných poměrech ve starém rakouském školství
*Žichovičtí půlpáni (1914) – próza
*Vypovězen (1914) – próza
*Mrtví se nevracejí (1915) – prózy
*Ecce homo! (1915) – román
*Pozdní láska 1,2 (1919) – román
*Zmizelá osada (bez datace, 1921 nebo 1922) – prózy
*Dokonalý kavalír (bez datace, 1921) – prózy
*Kulturní naléhavost (bez datace, 1921) – úvaha
*Naléhavé kapitoly (1922) – próza
*Na útěku (bez datace, 1923) – próza

Posmrtně

*Pan Zbyněk Bukvice na Čakanově 1–4 (1924) – román
*Na horké půdě (1925) – prózy, překlad z něm. originálu
*Šumavské povídky (1925)
*Ze Šumavy – prózy
*Prázdniny na Šumavě a jiné kresby (1926) – sebral Max Regal
*Červánky mého mládí 1, 2 (1926) – vzpomínky
*Z mého revíru (1928) – prózy
*Dalčické panstvo (1928) – román

Německy psaná

*Böhmerwaldskizzen (Šumavské črty, 1890, vlastním nákladem) – prózy, česky 1925 pod titulem Ze Šumavy
*Aus Waldwildnissen: Ein Böhmerwaldroman (1897)
*Eine Perle des Böhmerwaldes (1910)
*Die Glasmeister (1922)