Milota, Karel

posted in: Výročí | 0

 

* 16. září 1937, Praha, Československo

+ 30. duben 2002, Praha, Česká republika

 

Český překladatel, prozaik a básník.

Po brzké smrti rodičů vyrůstal u svého strýce. Po maturitě na Střední všeobecně vzdělávací škole v Nuslích v roce 1957, poté se z politických důvodů nedostal na vysokou školu, proto nastoupil jako referent na ředitelství silnic.
Později vystudoval při zaměstnání bohemistiku a anglistiku na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. Studium završil doktorskou dizertací o experimentální literatuře, která rozvíjela předchozí diplomovou práci, jež se stala východiskem rozsáhlé studie Vzorec řeči a řeč vzorce. Ta však zůstala pouze v rukopise. Promoval v roce 1969. Patřil k autorskému okruhu Tváře a Sešitů. Přispíval i do Plamene a Literárních novin.
V polovině šedesátých let patřil svými časopiseckými publikacemi k prozaikům, kteří usilovali o překonání norem poúnorové literatury. Příležitost nalézal hlavně v Sešitech a zejména v Tváři. Bohužel se jeho práce nepodařily vydat v knižní podobě. Ve své povídkové tvorbě byl zřetelně přívržencem poetiky nového románu. Ta se jevila jako obzvlášť působivé odmítnutí realistické, popisné prózy, která byla v padesátých letech jediným uznávaným typem literárního projevu.
Poselství Milotovy prózy bychom mohli hledat v nevysloveném, ale jasně pociťovaném varování před samolibostí člověka, který je přesvědčen, že pronikl do problému i když to nelze, ale takový dojem pro něho není víc než sebeklam.

Dílo

*Ďáblův dům, 1994 – povídková kniha
*Sud, 1993 – román
*Antilogie aneb Protisloví, 1995
*Gregor, 1999
*S neznámou mrtvou básní, 2002
*Noc zrcadel – soubor Milotových povídek, který mohl vyjít až v roce 1981. Kniha obsahuje šest povídek, zvláštním způsobem provázaných a souvisejících díky opakovanému užití vybraných formálních prostředků. Jedním z nejnápadnějších je oslovování stěžejní postavy vy-formou. Dějová pásma jednotlivých historek se vzájemně odlišují, odehrávají se jako příběh ze současnosti – povídky Noc zrcadel, Sol et luna, válečná retrospektiva na polsko-německém pomezí – povídka Útěk, historická paralela z vězení – povídka Zlato nebo detektivka v barokní zahradě – povídka Pastorála. Atmosféra povídek je vypjatá. Po úvodním rozestavění figur se tempo děje zrychluje. Jestliže zpočátku ho udává střídání pohledů jednotlivých zúčastněných – v úvodní povídce, Noc zrcadel, se vyprávění dvou hlavních postav střídá pravidelně po odstavcích – postupně je zrychlováno, aby v závěru splynulo v setkání, v prolnutí. Rozdělení dějů i rozpad osobností připomíná stav schizofrenie, postupně není zcela jasné, která figura právě „hraje“, nebo zda vůbec jich je více než jen jedna. Možná jde jen o jediné vědomí, respektive o vědomé i nevědomé, nahlížející a nahlížené, režírující i manipulované, o boj protikladů a zrcadlení, setkání i míjení se, útěk a dopadení.
*Džbány paměti, 1968, Anatolij Borisovič Mariengof
*Slaměný měsíc, 1981, Sergej Alexandrovič Jesenin
*Revizor, 1986, Vasilij Nikolajevič Gogol
*Historie města Hloupětína, 1989, Michail Jevgrafovič Saltykov-Ščedrin