Mikropovídka: Všichni lidé bratry jsou

Pateční poledne, práce se v Čechách skoro zastavila a raději než zbytečné vysedávání u počítače si jdeme zaběhat.
U domu nám opravují silnici a tak se vydáme do parku jinou cestou, kdy navíc obíháme jeden blok domů. Potkáváme spoustu lidí.
Naproti mně jde pán středního věku, na zádech má v krásném obalu kytaru. Pozdravím ho a on s úsměvem odpoví.
„Proč jsi ho pozdravil, ty ho znáš?“ ptá se Dáša.
„Neznám, ale má kytaru, je to prostě kolega, vždyť jsem se na ni také učil hrát.“
Zdravím i chlapíka v pocákané pracovní blůze se žebříkem, jednoznačný natěrač, i on s úsměvem odpoví.
Dáša malinko podezíravě: „Toho taky znáš?“
„Neznám, ale i já přece doma občas vymaluji, je to vlastně kolega.“
Odpovědí je pouze povytažené Dášino obočí.

Pomalu se zadýchávám, ale to mi zatím nebrání v tom, abych pozdravil pošťáka. Odpovědí mi je široký úsměv a já polohlasně dodávám: „Občas přece taky zajdu na Poštu, tedy kolega.“
Malinký stoupák mi bere dech a zužuje obzor, ale za pár chvil budeme v parku a tam se běží líp. Ještě stihnu pozdravit paní se třemi pejsky, dočkám se opět odpovědi a dobrovolně Dáše vysvětluji, že i ona je kolegyně, vždyť jsme měli Akinu, našeho zlatého retrívra, sice je už ve psím nebi, ale já se stále považuji za chovatele.
Běžce naproti zdravím, protože je také kolega, tatínka s dítětem také zdravím, i já mám děti. Na mladý pár s kočárkem se usmívám také, i já jsem přece rodič.
Zdravím i urostlého atletického černocha, který zrovna cvičí v parku na hrazdě. Dáša mu koukne na bicepsy a škodolibě praví: „S tímhle jste kolegové v čem?“
Hlavou mi bleskla jediná přijatelná odpověď: „No, však víš, všichni lidé bratry jsou.“
Všichni lidé bratry jsou, to přece není moje…
Sakra, kde já jsem to…
Simmel!
Mario Simmel!