Rilke, Rainer Maria

 

* 4. prosinec 1875, Praha, Čechy 

+ 29. prosinec 1926 Montreux, Švýcarsko

 

Německý básník, spisovatel a dramatik, narozen v Praze.

Celým jménem René Karl Wilhelm Johann Josef Maria Rilke. Narodil se v Čechách, kde také prožil prvních dvacet let svého života. Byl synem pražského německého úředníka. Jeho matka ho až do pěti let nutila nosit dívčí šaty a oslovovala jménem „Sophie“, čímž se vyrovnávala se ztrátou starší dcery Sophie. Tento přístup Rilke matce později vyčítal. Matka však svého syna přivedla k poezii a vyžadovala od něho, aby se učil většinu Schillerových básní zpaměti. Když mu bylo devět let, jeho rodiče se rozešli. Byl poslán na Vojenskou kadetní školu v Hranicích na Moravě. Později studoval literaturu, dějiny umění a filozofii na univerzitách v Praze a Mnichově, středisku tehdejší německé kultury. V roce 1896 odejel do Mnichova a od té doby strávil svůj život na cestách – navštívil Itálii, Rusko, africké země, Španělsko, Francii i Švýcarsko. Po odchodu z Prahy v roce 1896 si změnil jméno René na Rainer. Rodinné zázemí v dětství mělo vliv na jeho pozdější psychiku a Rilke se celý život nechával vydržovat staršími, zámožnými dámami. První z nich byla o patnáct let starší ruská literátka Lou Andreas-Salomé. Bývala přítelkyní filosofa Friedricha Nietzscheho. Rilke se s Lou seznámil v roce 1897 v Mnichově a Lou se stala jeho milenkou a rádkyní. Jejich vztah vydržel až do roku 1900. V roce 1900 navštívil Rodinův sochařský ateliér v Paříži. Zde se seznámil se sochařkou Clarou Westhoffovou, se kterou se následujícího roku oženil. V prosinci 1901 se jim narodila dcera Ruth. Rilke Claru po ročním manželství opustil, ale nikdy se oficiálně nerozešli. Často cestoval a pobýval u svých šlechtických patronek. V roce 1906 se setkal s českou hraběnkou Sidonií Nádhernou. Ta se stala až do jeho smrti blízkou přítelkyní. Několikrát ji navštívil na jejím zámku Vrchotovy Janovice v Čechách. Rilke jí také rozmluvil svatbu se spisovatelem a novinářem Karlem Krausem, který se o ni vážně ucházel. V roce 1910 se Rilke seznámil se svou další přítelkyní a podporovatelkou, kněžnou Marií Thurn und Taxis-Hohenlohe. Ta byla jeho doživotní obdivovatelkou a dala mu k dispozici svůj palác v Benátkách i zámek v Loučeni. Během první světové války byl nucen narukovat jako rakouský voják. Díky svým četným známostem však několikaměsíční službu strávil ve vídeňském vojenském archivu.
Po válce, kdy vznikla Rilkova vrcholná díla, žil převážně ve Švýcarsku. Spřátelil se s řadou významných osobností a dopisoval si s nimi. Mezi ně patřili i Hugo von Hofmannsthal, André Gide, Stefan Zweig či Rilkův velký obdivovatel Boris Pasternak. Od roku 1923 trpěl Rilke vážnými a dlouhodobými zdravotními problémy. Poslední léta života strávil převážně na zámku Muzot. Zemřel na leukémii v sanatoriu Val-mont. Pohřben je na jižní straně kostela ve vesnici Raron ve švýcarském kantonu Vallis. Na jeho náhrobním kameni je vyryt verš, jenž pro tuto příležitost napsal: Růže, jak čistý to protimluv! Slast, nebýt nikoho spánkem pod tolika víčky.

Dílo

Jako první z pražských Němců si vydobyl světovou proslulost. Pro své temné, spirituální básně byl nazýván mágem sensibility nebo také básníkem smrti. Život v Praze poznamenal jeho tvorbu – neopakovatelná atmosféra města obestřeného podivuhodnou historií i legendami, města, kde se střetávaly česká, židovská a německá kultura. Vládl zde také zatuchlý maloměšťácký duch, který odsuzoval vše nespoutané. To vše mělo na vnímavou duši mladého básníka velký vliv. Vytvořil dlouhou řadu básnických sbírek. Ke konci života psal i francouzsky. Řada osamocených básní a několik próz, zvláště pak povídek byla inspirována pražským dětstvím. Neměl úspěch s dramatickou tvorbou, byl nadaný překladatel. Překládal díla anglických, italských, francouzských i ruských autorů. Vrchol jeho díla tvořila poezie. Téma putování, hledání Boha, lásky a smrti provázelo Rilkeho celou jeho tvorbou.
Od impresionistických básní a lyrických próz přešel k meditativním hymnům, od dekadentního stylu k moderní poezii. Obracel se k metafyzickým problémům lidského života, lásky, utrpení a smrti. Stranil se veřejného života a básnickou tvorbu pokládal za své životní poslání. Vyslovil neklid moderního člověka, hledal Boha a na problematiku smrti pohlížel jako na součást života – stal se tak předchůdcem existencialismu.

*Leben un Lieder – 1894, básnická sbírka.
*Larenopfer – 1896, Můj domov, básnická sbírka, ve které se vyznával ke vztahu k rodišti, vyslovil zde svůj obdiv k české lidové písni. Některé verše věnoval i českým umělcům – J. K. Tylovi, J. Vrchlickému, J. Zeyerovi.
*Traumgekrönt – 1897, básnická sbírka
*Advent -1898, básnická sbírka
*Dvě pražské povídky – 1898, vyjadřuje zde svůj vřelý vztah k českému národu
*Das Stundenbuch – 1904
*Das Buch der Bilder – 1906, básnická sbírka
*Neue Gedichte – 1907
*Der neuen Gedichte anderer Teil – 1908
*Requiem – 1909, básnická sbírka
*Die Aufzeichnungen des Malte Laurids Brigge – 1910, česky Zápisky Malta Lauridse Brigge, román
*Das Marien-Leben – 1912, básnická sbírka
*Die Weise von Liebe und Tod des Cornets Christoph Rilke – 1913, Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilkeho
*Duineser Elegien – 1922, česky Elegie z Duina, jedna z vrcholných sbírek, jde o básnický pokus vystihnout smysl lidského utrpení, je to cyklus deseti elegií, díky své mnohovýkladovosti a symbolice patří k nejsložitějším dílům mladší německé poezie.
Sonette an Orpheus – 1922, česky Sonety Orfeovi, další významné Rilkeho dílo, sbírka zpracovává orfeovské téma básnické tvorby.