Vrtím sebou, poposedávám, hledám vhodnou pozici.
Všechno mě škrtí. Mám pocit, že se přes noc moje kalhoty zmenšily snad o dvě velikosti. Vůbec to nechápu.
Po vánocích jsem přestal úplně popíjet. Mou jedinou tekutinou je čistá voda, občas si to ni dopřeji pár kapek pomerančového džusu.
Jídlu také moc nedám a než si něco připravím, sleduji hodnotu pokrmu v nutričních tabulkách.
A přece mě všechno škrtí!
Jsem vzteklý, ztráta pár kil je to nedůležitější, to nejhlavnější. Povznáší se nade vše.
Šel bych kvůli tomu protestovat před všechna nakladatelství a knihkupectví, která prodávají kuchařské knihy. Vynadal bych všem redakcím magazínů o jídle.
Nedal bych spát štíhlým modelkám a jejich mužským protějškům.
Proč zrovna mě škrtí kalhoty?
Je ten svět spravedlivý?
Proč se dělí na štíhlé a tělnaté? Proč se všichni pořádně nenajíme a přestaneme vyznávat kult vypracovaného těla?
… taky bych ho chtěl mít vypracované.
Už z těch kalhot šílím. Snad si je rozepnu. Zase mi budou padat, až se zvednu od počítače a všichni na mě budou koukat jako na magora.
Pak přišla ta spásná myšlenka.
A bylo to tak. Vzal jsem si ráno omylem slipy mého syna, které se mi přimíchaly to šuplíku.
Dal jsem je dolů a jsem bez nich.
To je úleva.
Vůbec jsem nepřibral a svět je zase krásný!
A pak přišla další spásná myšlenka.
Což takhle vyměnit radikálním muslimům slipy za větší, třeba je ty současné také škrtí a oni se vybíjejí zabíjením.
