* 27. listopad 1796, Poleňka
+ 22. prosinec 1857, Praha
Český spisovatel a překladatel.
Rod Frantů náležel k zemědělsky těžce pracujícímu poddanému lidu, někteří členové rodu patřili též k bezzemkům a pracovali jako řemeslníci. Když byly Josefu Frantovi čtyři měsíce, rodina se přestěhovala do nedalekého Pušperku. V Pošumaví se tolik neuplatňovala germanizace, války nebo politické převraty z konce 18. a počátku 19. století sem doléhaly jen se vzdáleným ohlasem, třídní rozdíly zde nebyly také příliš patrné, všichni byli více či méně chudí. Josef Franta byl velmi pilným žákem, učil se také hře na housle a klarinet. Díky hudbě se sblížil s kaplanem Němečkem, který několik starších chlapců z vlastní iniciativy seznamoval s českými dějinami, zároveň je vyučoval německy. Po složení zkoušky z němčiny mohli chlapci nastoupit na klatovské gymnázium. Josef Franta mě velký talent na jazyky, zvládal také řečtinu a latinu, hned od začátku studií patřil mezi nejlepší žáky ústavu. Odešel studovat filozofii do Prahy. Seznámil se s řadou předních českých vlastenců (např. básník Jaroslav Langer, Václav Hanka, objevitel rukopisů Jan Slavomír Tomíček, Karel Slavoj Amerling, Josef Kajetán Tyl, František Ladislav Čelakovský). Josef Franta zaznamenával pražský žargon, lidová rčení ze svého rodného kraje; tato rčení od něj převzali např. František Ladislav Čelakovský pro své dílo „Mudrosloví národu slovanského v příslovích“, poskytl přísloví Karlu Jaromíru Erbenovi, také Božena Němcová od něj přejala řadu národních pohádek. Studium filozofie ovšem nedokončil a kvůli finančním problémům se rozhodl nadále studovat teologii a odešel do benediktinského kláštera Na Slovanech, kde znal řadu mnichů. V klášteře však dlouho nevydržel a v listopadu 1823 se opět zapsal do třetího ročníku na pražské filozofii, který úspěšně dokončil. Rozhodl se stát českým spisovatelem a působit jako učitel češtiny k povznesení významu českého jazyka, své úsilí věnoval pedagogice a jazykovědě. Uplatnil se jako slovníkář, popularizátor výsledků filologického bádání a zkoumání. Od svých vysokoškolských studií žil v Praze. Roku 1830 začal vydávat se svými přáteli Tomíčkem a Langerem časopis Čechoslav. V té době vznikla na Vyšehradě Na Hrádku opatrovna pro předškolní děti, kde byl Josef Franta jmenován pomocným učitelem. Studoval otázky výchovy dětí a vyučování rodného jazyka. V letech 1830 až 1840 studoval slovanská nářečí, patřil také mezi kulturní organizátory tzv. českých bálů a přispíval do časopisů Včela, Květy, Vlastimil. Vyučoval češtinu na tzv. Žofínské akademii. Celý život žil v chudobě, protože neměl stálé zaměstnání. Ucházel se o místo vysokoškolského profesora, ale nikdy na něho nedosáhl. Byl členem pražského spolku REPEAL, připravoval s politiky červnový Slovanský sjezd v Praze a účastnil se i na jeho jednáních. Roku 1848 se ujal redaktorství českého pedagogického časopisu Posle z Budče. V tomtéž roce byl vyzván zemskou vládou k sepsání nové české mluvnice. V letech 1848 až 1850 učil český jazyk na pražském gymnáziu,
r.1852 se znovu neúspěšně pokusil o habilitaci na filozofické fakultě. Byl pohřben na pražském olšanském hřbitově.
Dílo
Ve svých dílech reagoval na aktuální národní, osvětové a politické otázky, snažil se přispívat k růstu české kulturní samostatnosti a národní svébytnosti.
spisek Otčenáš slovanský – v češtině, polštině, ruštině a srbochorvatštině – chtěl dokázat, že jako Čech může rozumět hlavním slovanským jazykům
Překládal z němčiny, vydal německo-český a česko-německý slovník. Po politických událostech roku 1849 se soustředil hlavně na vydání všeslovanského slovníku, kde chtěl sjednotit všechny slovanské jazyky jedním písmem a pravopisem, ale jeho první sešit, vydaný v roce 1852, skončil nezdarem.